Tenhle příspěvek je, uznávám, mírně nesourodý. Jeho společným jmenovatelem je hudba, byť v poměrně obecné rovině, nicméně konečně se mi daří danou myšlenku (soubor myšlenek) přetavit do konkrétnější textové podoby – pokud mám nějaké pravidelné čtenáře, nemohli si nevšimnout, že současný stav blogu je poněkud zanedbaný. Rozepsané a nikdy nedokončené příspěvky by mohly vyprávět. Budu se snažit tento stav napravit, ostatně takřka každodenní cestování vlakem tomu jen přeje :-)
O čem tedy následující řádky budou? Předně o hudbě. Roger Waters vydal po 25 letech další studiové album (jistě, bylo tu několik “jednotlivostí”, včetně jedné megalomanské – ano, Waters je autorem opery). Potom si neodpustím několik slov k současným službám, skrze které je prodávána hudba online… a to i pozitivních! Kdo četl prvotní příspěvek na facebooku, nebude zaskočen 😉 A v závěru pár slov k přehrávání hudby, k hudebním přehrávačům, zde v hardwarovém slova smyslu.
Roger Waters… je zpět!
Ne, že by někam odcházel :-) Jeho přítomnost v soudobé hudební sféře je citelná, už kvůli jeho několikaletému turné The Wall. Co ale dlouhé roky chybělo bylo klasické “plnohodnotné” studiové album, přičemž posledním počinem na tohle téma bylo Amused to Death z roku 1992, které považuji za výborné (ano, když jde o Waterse bude to vždy z mé strany spíše o superlativech, ostatně nečtete recenzi, ale ze své podstaty subjektivní blog) a zároveň srovnatelné s nejlepšími počiny od Pink Floyd. Poté započalo čekání, kdy Waters dal tu a tam novou písní najevo, že stále umí, ale tím to dosud končilo.
Jaké je tedy album Is This the Life We Really Want? Oproti Amused to Death je, možná překvapivě, o něco méně pojato jako koncepční. Stejně tak se na albu nevyskytuje Watersovo klasické dělení skladeb na více částí s typickým Part I. až X. Působí na mě spíše jako postupný průchod několika obdobími jeho tvorby, zvlášť první třetina vyvolává vzpomínky na tvorbu Pink Floyd zhruba z let 1970–1972, jako by tam bylo něco tu z Meddle, tu z Obscured by Clouds.
Je to svěží a celkově fajn.
Někde se album jemně blíží Watersově “ukecanějšímu” období, byť zlí jazykové budou tvrdit, že taková je celá jeho tvorba nejpozději od roku ’79, ve kterém se přidají vzpomínky např. na The Pros and Cons of Hitch Hiking, i když dané sklady nejsou zdaleka tak syrové. Obojí není rozhodně striktně vymezené a značnou částí alba se nese nálada srovnatelná s už zmíněným Amused to Death. Témata textů jsou soudobá a kritická, v tom se Waters opět nezapře.
A závěr? Je to Waters přesně takový, jakého ho, domnívám se, fanoušci chtějí mít. Ostatně na poslech je identifikovatelný téměř okamžitě. Album neexperimentuje, nepřináší nic nového. Ale pozor, obojí ve vrcholně pozitivním smyslu, Waters dělá skvěle to, v čem vyniká. Instrumentálně a v celkovém pojetí alba není, co vytýkat; zvuk je perfektní – já mám tento typ naprostých puntičkářů prostě rád –; zpěv je v typickém Watersově podání (jeho hodnocení mi nepřísluší, připodobním otázkou: Mají lidé rádi Boba Dylana kvůli zpěvu?).
V jedné větě? Mně jednoduše nic nechybělo.
Pokud si chcete přečíst seriózní recenzi, zamiřte třeba na musicserver.cz, jejich text je trefný snad vyjma následujícího tvrzení: “Ve srovnání s předchozí Watersovou tvorbou je toto album, pro někoho možná překvapivě, asi nejvíce floydovské. Lze na něm vystopovat vlivy a motivy “Animals”, mírně “The Wall” a ve větší míře “The Final Cut”, a to hlavně v závěru celé desky, kterou tvoří de facto trojice skladeb spojených v jednu kompozici.” Přitom alba, která autor jmenuje, jsou typická mimo jiné tím, že se na nich Waters během své floydovské éry, co do tvůrčí stránky, prosadil zdaleka nejvíce (někdo by mohl říci až dominantním způsobem). Podtrhuje to např. i podtitul alba The Final Cut ve znění: “A requiem for the post war dream by Roger Waters, performed by Pink Floyd.”
Ale, jak říkám, jinak se jedná o výborný text :-)
Krátké intermezzo
Hudební recenze jsou svým způsobem fascinujícím žánrem, nečtu jich sice až tak mnoho, ale často se v nich nemohu ubránit pocitu, že recenzent pouze obhajuje myšlenku, kterou si vzal do hlavy již předem. Vysloveně mě zaujal následující text o novém albu U2. Jak přežvýkat vyjádřit myšlenku recenze v kostce? Zhruba takto: Skupina U2 neměla od roku 2004 na albu vyslovený hit a nové album na tom nic nemění. No, svého času jsem si pořídil album No Line on the Horizon (2009) i proto, že mě na něm několik skladeb víc než zaujalo právě svým hitovým potenciálem / vyslovenou chytlavostí, chcete-li. Snad bych některé dokázal i vyjmenovat. Podotýkám, je to první album od U2, které jsem si koupil, přitom za jejich skalního fanouška se nepovažuji.
Prodej hudby online
…je v roce 2017 v České republice už výrazně příjemnější záležitostí, než jak tomu bývalo ještě pár let zpět. Na druhou stranu je zde několik trendů, které jsem za své nepřijal; ty zároveň vypadají do budoucna jako ten směr, který se patrně prosadí (pokud se tak již nestalo) jako převažující forma distribuce hudby: stručně online streaming. Zvlášť z českého úhlu pohledu je pozitivní, že se zde objevilo mnoho služeb dříve dostupných pouze v zahraničí (a u nás pouze různými alternativními cestami), ať už se bavíme, namátkou, o iTunes, Amazonu nebo o dalších. Mnoho z daných služeb má ale svá různá “ale” :-)
Proto rád udělám pozitivní reklamu českému Supraphonu (mimochodem další příklad firmy, o které si patrně mnoho lidí myslí, že se jedná o jakési echo minulosti, přičemž se jedná o fungující podnik), protože se mu podařilo naplnit moji představu o tom, jak má vypadat služba, která prodává hudbu online. A to si vlastně myslím, že nemám bůhvíjak složité / přehnané / vysoké nároky, konkrétně jimi jsou:
- nahrávky dostupné ve FLACu;
- nahrávky neobsahující žádné DRM;
- vše za rozumnou cenu.
Podmínky platí v tomto pořadí a s operátorem logického součinu mezi nimi… Takže pořadí je lhostejné, dobrá :-) Je až zarážející, kolik tyto prosté podmínky vyloučí služeb. U nich je hudba často dostupná pouze ve formátu Mp3 (samozřejmě chápu, že to je v mnoha případech postačující, ale to je jiný příběh). Co mi ale hlava nebere je třeba cenová politika Amazonu, který výše popisované album Rogera Waterse prodává v CD verzi za £7.99 a v Mp3 verzi za £8.99. Pro srovnání na Supraphonline je k dispozici za 199 Kč.
(Píšu to vše s vědomím, že Supraphonline.cz je oproti jiným službám relativně úzkoprofilovou záležitostí, nicméně i tak… Pokud preferujete interprety jako jsou třeba Pink Floyd, Mike Oldfield a jiní, může to být zajímavé i pro vás.)
Streaming hudby je pro mě zajímavý fenomén. A jedna z oblastí, kde tu a tam zjišťuji, že jsem poměrně konzervativní. Nevím nakolik je u mě silná potřeba hudbu “vlastnit” (ano, při užívání autorských děl je to vskutku relativní pojem), ale určitě mám potřebu hudbou disponovat / kontrolovat ji. Představa předplatného je s tím v rozporu, ale možná to je i tím, že novou hudbu kupuji (nyní) už poměrně zřídka. Stejně tak může být souvislost v tom, že hudbu jsem vždy bral jako něco, k čemu má člověk osobnější vztah než třeba k poskytovateli připojení k internetu, kde je podobná koncepce zcela samozřejmá 😉
Každopádně ještě dám čas tomu, aby můj názor v této oblasti uzrál :-)
Hudební přehrávače
Docela by mě zajímalo, kolik lidí dnes ještě používá samostatné hardwarové hudební přehrávače (dále pro jednoduchost Mp3 přehrávače). Můj soukromý tip by byl, že minimum. Nástup chytrých telefonů (a ostatně nejen těch, podpora přehrávání hudby není výhradně jejich doménou) to patrně zpečetil. Doba Walkmanů (ano, s velkým písmenem, vztahuji to na různá zařízení od Sony), iPodů i různých jiných klasických zařízení je, zdá se, pryč, přesto se vyrábějí a nabídka zůstává velmi různorodá.
Moje evoluce v tomto směru byla analogická, od prvních walkmanů na kazety, přes Walkman jako Mp3 přehrávač…
A tady se chvilku zdržím, Walkman od Sony (zde jen hádám, že to mohla být první či druhá generace Mp3 přehrávače, patrně řada NW-E00?) bylo zařízení, které mi vydrželo roky. Jeho kladnou stránkou byla neuvěřitelná výdrž na baterie (deklarovaný den přehrávání by patrně vydrželo), velikost (jako průměrný flashdisk), kapacita (512 MB integrované paměti na svou dobu byla víc než slušná velikost), ergonomie ovládání, slušná zvuková kvalita… Zápornou stránkou byla podpora pouze Mp3, WMA a některých specifických formátů od Sony, nahrávky pouze o vzorkovací frekvenci 44,1 kHz – ehm, raději si nepředstavujte ten efekt, kdy jste do přehrávače nahráli hudbu o jiné vzorkovací frekvenci –, a potřeba proprietárního software pro nahrání hudby dostupného pouze pro Windows. Na GNU/Linuxu poněkud problém, ale naštěstí existoval alternativní software v Javě (swingový až běda), který do přehrávače hudbu dostat dokázal.
…až po různé chytré telefony. K Sony mám poměrně specifický vztah (jak je asi z blogu tu a tam patrné), takže dva mé telefony s aplikací – v současnosti zrušenou, barbarství (!), doteď ji považuji za nejlepší přehrávač hudby pro Android) – s názvem (nečekaně) Walkman dobře odsloužily svá léta. Po krátkém setkání s telefonem Lenovo A2010 (používaném s aplikací Music Folder Player, kterou mohu s klidem doporučit, pořídil jsem si i placenou verzi), ten měl při své lacinosti zvuk přes 3,5″ jack překvapivě slušný, jsem se dostal k nedávno (dobře v létě) zmíněné Nokii 3 (její finální zhodnocení je další můj rest, já vím).
U té jsem si však na její zvukový projev nezvykl. Nedokážu říci, zda je vysloveně špatný / nekvalitní, nebo jen výrazně mimoběžný s tím, co lahodí mému uchu, každopádně podstatné je: nezvykl. Ve výsledku nastal úkrok zpět k seperátnímu hardwarovému přehrávači (náhrada celého chytrého telefonu nebyla možnost, jinak mi Nokia 3 vyhovuje), kterým se díky mé lepší polovičce (aka Ježíšek) stal Mp4 přehrávač Philips GoGear Azure.
Klíčová byla podpora škály formátů, které běžně používám, s výrazným důrazem na podporu FLACu. Nakolik to má smysl, může být diskutabilní, ale pokud budete mít přehrávač, který ho nepodporuje, nezjistíte to, že 😉 Zároveň jsem nechtěl jít cestou úplně neznámé značky. Když to zkrátím (mám takový dojem, že prvotně zamýšlenou délku tohoto příspěvku jsem už jaksi mírně přešvihl), překvapily mě dvě vlastnosti:
- Zvuková kvalita je výrazně výš, než jsem čekal. Možná to je logické (jasně, je to zařízení navržené pro jediný účel, tak by ho mělo zvládat dobře), ale čekal jsem spíš “pár bodů navrch” než diametrální rozdíl.
- Ergonomie ovládání je postačující, ale s mnoha hluchými místy. Doteď jsem například nepochopil, podle jaké logiky jsou řazeny soubory (v prohlížeči souborů), název to určitě není.* Kritické to není, přeci jen se bavíme primárně o přehrávači hudby.
A ohledně kvality zvuku, Philips poměrně výrazně propaguje funkci FullSound, která “věrně obnovuje zvukové detaily komprimované hudby ve formátu MP3 a výrazně ji obohacuje a vylepšuje, takže si vychutnáte hudební CD bez sebemenšího zkreslení”. Podrobněji je to popsané pod následujícím odkazem, klíčové je, že daná funkce dělá mnohem víc, než to, že by jen napravovala škody napáchané ztrátovou kompresí u Mp3. (Už vzhledem k tomu, že je výrazný rozdíl patrný i u FLACu.) A dělá to dobře! Přiznám se, že k podobným fukncím mám vrozenou nedůvěru, ale zde se povedla. Zatím jsem nenarazil na skladbu, která by aplikací FullSound trpěla (kdyby ano, lze ji samozřejmě vypnout).
Hodnotím po velice krátké době používání, takže určitě berte mé dojmy s nadhledem, ale pozorovaný rozdíl mě poměrně výrazně zaujal. Říkám si, zda tato problematika nebude nepodobná “sporu” v oblasti fotografování, tj. pořídit si kompakt, nebo využít integrovaný snímač v mobilním telefonu, který opět v mnoha případech postačí?
Dovětek
Máte můj respekt, pokud jste dočetli až sem. Příště to bude kratší. Slibuji :-) Článku o S_tar Trek: Discovery_ zbývá dopsat už jen několik odstavců a článek o zkušenostech s Nokií 3 po půl roce používání bude vysloveně kratičký 😉 To půjde. Skoro určitě. Musí.
- Řazení probíhá patrně podle data poslední změny, fascinující 😀