Dlouho jsem přemýšlel, jestli následující příspěvek napsat, ale asi to za pokus stojí. Současná podoba školského zákona a zákona o pedagogických pracovnících, to jest ta podoba v podstatných rysech už dlouhé roky stejná, předepisuje, aby učitel na střední škole (text je dále směřován výhradně na maturitní obory) měl vysokoškolské pedagogické vzdělání nehledě na to, zda již je, nebo není, absolventem jiné vysoké školy. (Změny v poslední době hodnotím jako spíše dílčí, byť pro článek relevantní.) Sám jsem absolventem Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy a mám tak v tomto směru mírně ambivalentní pocity, nicméně realita a běžná praxe, kterou zprostředkovaně, či osobně, poznávám, mě aktuálně utvrzuje v pohledu, který bych ještě pár let zpět výrazně zavrhoval.
O čem je a o čem není tento článek
Předně, učím na průmyslové škole, tedy právě v odborném školství. Nemyslím si, že následující slova jsou přenositelná na jiné typy vzdělávání (zvlášť ne na vzdělávání všeobecné na základních školách či na gymnáziích). Stejně tak by bylo velkým omylem můj text chápat jako zásadní obhajobu oné „profesní“ nebo také „praktické“ složky vzdělávacího procesu na úkor znalostem a dovednostem týkajících se schopnosti se učit, poznávat, kriticky analyzovat a vůbec na úkor právě oné všeobecné části vzdělávání. (Osobně si myslím, že je poměrně absurdní je vyčleňovat, nebo dokonce stavět do protikladu, ale vidím, že se tak relativně běžně děje, což mě sice nemusí těšit, ale mnoho s tím neudělám.)
Současné požadavky na učitele
Držme se tedy středního odborného školství a maturitních oborů (a učitelů odborných předmětů). Člověk, který se zde chce angažovat bez zmíněného typu studia, má velmi limitované možnosti. Předně, jeho úvazek nemůže překročit více než polovinu času poplatného běžnému pracovnímu poměru, a zároveň je takového člověka relativně snadné nahradit, naskytne-li se někdo formálně kvalifikovaný. A to je problém. Odborné školy jsou existenčně závislé na provázanosti a spolupráci s lidmi z tzv. „praxe“ a, co si budeme říkat, prve zmíněné není právě motivujícím faktorem. Zapomeňme na výroky typu: „bylo to známé deset let“, „my jsme si to také dodělali“, „podmínky musí platit pro všechny“. (A vůbec, opomiňme nyní problematiku rozptylu kvality nabízeného doplňujícího kvalifikačního vzdělání pro tyto lidi; je značný, stejně jako množství institucí, které ho nabízejí.) Zde nejsou relevantní, problém neřeší. A důvod je prostý.
Nebavíme se o lidech jakkoliv závislých na školství, ale o lidech, kteří obratem mohou začít působit na mnoha úrovních ve struktuře české ekonomiky. Jsou to lidé, kteří jsou zásadně nutní ve školství, ale kterým jsou spíše házeny klacky pod nohy. Místo hledání cest k tomu, jak tyto lidi zapojit (a tou cestou opravdu současná podoba školského zákona není), jsou nalézány cesty k jejich pozvolnému znechucení a demotivaci. Tyto lidi školství nikdy nemůže ze své podstaty adekvátně zaplatit, nicméně my se posouváme dále. To jest do stavu, kdy lidem, kteří díky svému entuziasmu, víře ve smysl své práce a své lásce pro obor ve školství působí, jakkoliv by nemuseli, přinášíme další překážky.
Lze pochopit komplexní kvalifikační předpoklady u pracovníků v úvodu zmíněných základních a jiných všeobecně vzdělávacích škol, nelze se ale ubránit dojmu, že nad středním odborným školstvím se snad nikdo hlouběji nezamýšlel. Důsledky lze vidět všude okolo. Lidé s dlouholetou praxí odcházejí a jsou nahrazování třeba lidmi, jako jsem já. Mohu se snažit dát své výuce maximum, mohu navštěvovat odborné semináře, konference a workshopy, ale nebudu jimi. Prostě nebudu, životní zkušenost je nepřenositelná, jak vám pravděpodobně řekne každý kognitivní psycholog. Školství o ně přijde a lidé jako já budou vyplňovat vzniklé vakuum. Má to tak být? Chceme to tak? Je to scénář, který má mít nejvyšší prioritu?
Jak a kam dál?
Rozumným cílem by byla snaha o provázání středoškolské výuky s praxí, a tím se nyní nechci odkazovat na německý model, mířím čistě na prostou snahu o zapojení (a nabídnutí rozumně lukrativních podmínek) lidem, kteří ve svém oboru mají přesah, zkušenosti a erudici, kterou já — čistě z gesce toho faktu, že jsem (asi se nabízí to spojení, že) „kariérní“ učitel — mít nebudu, zůstanu-li po dobu svého profesního života čistě a výhradně ve školství. (Můžeme se ptát, jaké možnosti nyní školství nabízí, kdybychom chtěli svou výuku kombinovat s něčím dalším.) Děje se ale něco takového? Pro jistotu zdůrazním, že když mluvím o provázání s praxí, rozhodně nemluvím o přizpůsobení se na míru konkrétní firmě. Či o výrobě studentů na míru. Zásadně ne. Mluvím o lidech, kteří mohou předat svou odbornou zkušenost.
Nic ze zmíněného současná podoba školství neusnadňuje. Představte si, že chcete jako ředitel školy zaměstnat člověka zabývajícího se, řekněme, databázovými systémy. Úsměvné. Nejen, že ho nemůžete zaplatit, zákon vám naznačuje, že byste se o to, snažit ho zaměstnat, ani neměl. Lépe, jak už padlo, mít hlavně správné razítko na diplomu. Je ironické, že zákon o pedagogických pracovnících, jak je někdy přísný, tak je někdy spíš úsměvný. Viz ustanovení jeho § 9, odstavce 2. (1) Představte si, že chcete zaměstnat člověka, který se blíží důchodovému věku, má nedozírné znalosti a zkušenosti z daného oboru a vy mu řeknete, že si má doplnit vzdělání a pak bude milostivě moci učit víc než onen půlúvazek. Hodně černý humor.
Závěr
Možná se někomu tato problematika může zdát minoritní. Ale to by byla neskutečná iluze. Po základní škole jde právě na střední odbornou školu s maturitním oborem 40 % žáků. Na odborné maturitní obory. Jde tak jednoznačně o největší skupinu středoškolských studentů v České republice. (Pro srovnání na gymnázia jich pokračuje cca 26 %.) Údaje platí pro rok 2014 (pro výpočet nejsou pochopitelně zahrnuty VOŠ a nástavbová studia). (2) Opravdu je tak zásadním problémem podoba státní maturity (její dílčí aspekty žádající si pozornost nechci zpochybňovat a už vůbec ne zlehčovat), nebo jsou tu i jiné, ale takřka opomíjené problémy? Můj názor a sdělení je jasné: Nepotápějme odborné školství a neodrazujme lidi od působení v něm.
Potřebujete je, potřebujeme je. Ano: vy, my i já.
- Zákon o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů. 2015. In: 2004. číslo 563. Dostupné také z: http://www.msmt.cz/dokumenty/aktualni-zneni-zakona-o-pedagogickych-pracovnicich-k-1-lednu
- Vývoj počtu absolventů SŠ a VOŠ. 2015. Infoabsolvent.cz [online]. [cit. 2015-10-26]. Dostupné z: http://www.infoabsolvent.cz/Temata/ClanekAbsolventi/5-1-08