Bez mála jsou to čtyři roky, co padlo moje rozhodnutí nastoupit na střední školu jako učitel (tedy ne, že by k tomu předchozí roky strávené na pedagogické fakultě nesměřovaly), a aktuálně jsou to takřka čtyři měsíce, co jsem ho (s malou výjimkou působení na UK) opustil. Tento blog ve své aktuální podobě moje působení ve školství často reflektoval, ostatně byl to primární popud, proč ho vůbec založit a nepokračovat ve starším specializovaném blogu na Root.cz. Následující příspěvek je tak jistá symbolická tečka a patrně na dlouhou dobu poslední text na téma střední školství.
Je zajímavé číst si úplně první příspěvek na blogu, tj.: První rok za mnou (ve školství). Sálá z něho optimismus a upřímně řečeno, i přes dílčí naivitu bych významnou většinu tvrzení v něm podepsal i nyní. Mnoho věcí se ale posunulo a hlavně jsem získal jinou perspektivu. Někdo by učitelskou kariéru mohl počítat na ministry, já se svými třemi se jistě řadím mezi amatéry, takže i tento text berte s určitým nadhledem (zvlášť k přihlédnutím k názorům lidí, kteří ve školství působí výrazně delší dobu než já a k jejich zkušenostem). Přesto si dovolím jisté hodnotící bilancování.
Jaké je ve směřování školství vize?
Asi každý zaznamenal diskuze na téma inkluze, státní maturita, pamlsková vyhláška, změna přijímacích zkoušek na střední školy (a šlo by jmenovat mnoho dalších). Nic z toho není nevýznamné, zvlášť kvůli svým zcela reálným dopadům, ale jistá jednotící charakteristika se tam nachází. Jsou to dílčí parametry, které nevypovídají zhola nic o směřování vzdělávání v České republice jako celku. Zároveň jsou to ale parametry zcela konkrétní a já naprosto chápu, proč se na ně upnula pozornost veřejnosti. To, že bohužel (eh, nebo naštěstí?) vedení ministerstva nenabídlo nic dalšího a hlubšího, vzhledem k dlouhodobé personální politice na postu ministra, či ministryně, nepřekvapí.
Někdo by mohl namítnout, že existuje Strategie vzdělávací politiky České republiky do roku 2020, sám jsem se seznámil s částí věnující se digitálnímu vzdělávání a některé obsažené věci jsou velmi sympatické. Vizí v daných dokumentech ale nalezneme poměrně málo. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale jako poslední opravdu vizionářský dokument stále vidím Národní program rozvoje vzdělávání (rok 2001). Není se čemu divit, když v autorském kolektivu nalezneme i taková jména, jako je profesor Sokol. (Jak byly některé myšlenky, v něm vyjádřené, posléze implementovány, je však na diskuzi zcela jinou.) Vznikne v brzké době něco srovnatelného?
Diskuze na téma vize by ostatně bylo možné lehce zastavit již v okamžiku, kdy si uvědomíme, že navzdory zmíněnému programu mnoho reálných kroků ve vzdělávání od té doby směřovalo právě opačným směrem. A když to spojíme s neexistencí Národního programu vzdělávání (neplést s předešlým, toto je dokument, který je předpokládán školským zákonem), na který se čeká už třináctým rokem (také tam cítíte toho Cimrmana..?) a přístupem MŠMT, který je poněkud vlažný (pojďme se podívat třeba na slova stále ještě současné ministryně), nedostáváme hezký obrázek.
To vše perfektně předjímá, proč je koncepce současných RVP tak chaotická (stačí se podívat např. na RVP G a libovolné RVP pro odborné školy, jsou to dva zcela rozdílné dokumenty, ačkoliv z významné části řeší totéž). Těžko pak solidně řešit něco jako je např. státní maturita a dojít k smysluplným výsledkům, když chybí zákonné prerekvizity.
Jaká je ve školství personální situace?
Co se týká ministerských postů, je to asi jasné. Až na výjimky (např. zmíněný profesor Sokol) se tam dostávají lidé druhořadých kvalit, nebo bez kontaktu s oborem, z čehož mohou vyplynout mnohé omyly. Ministryně Valachová je asi klasickým příkladem druhého zmíněného. Ostatně mě nepřestane fascinovat, že někdo s takovouto profesní profilací skončí na MŠMT. Spravedlnost či sociální věci by byly asi logické, nicméně tam je patrně nastavena vyšší laťka. Důvody, proč na nejvyšší pozici na MŠMT často končí lidé bez jakýchkoliv předpokladů pro tuto oblast, mě obecně netěší.
Ale pojďme k zajímavějším věcem. Ministerstvo vydalo v posledních měsících mnoho energie na mediální zdůraznění, jak radikálně se zvýšily platy učitelů. Bohužel pro učitele, opravdu jen na to. Stačí se podívat na růst platového ohodnocení celorepublikově a stav ve školství. Je to opravdu jen symbolické, nic zásadního se nezměnilo. Situaci krásně vystihuje např. následující článek. Možná to zní jako klasická učitelská (sic!) stížnost, ale pojďme se na problém podívat čistě pragmaticky. Současná situace na trhu práce je, jaká je, a pro takovéto lavírování není místo. Někteří ani nenastoupí, mnozí odejdou. Předstírání, že školství a tržní ekonomika jsou dvě věci, které se zcela míjí, nikam nevede.
Jaký vliv bude mít kariérní řád, je asi nejlépe vyjádřené v dalším textu ustavující se (snad) Pedagogické komory. Začínajícím učitelem bych od příštího roku být nechtěl (komplikace pro úspěšný vstup do školství se citelně navyšují). Stejně tak nevím, jak se k dané novele postaví učitelé, kteří se roky (paralelně se svou pedagogickou praxí) vzdělávali a nyní je jejich dosavadní snaha zahozena a označena za nepoužitelnou pro účel postupu v kariérním řádu. “Výsměch” je slovo, které současný přístup MŠMT vystihuje vcelku vhodně.
Na čem tedy v současnosti školství personálně stojí? Potkal jsem ve školství mnoho lidí, kteří jsou naprostými nadšenci (a děkujme za ně). Potkal jsem i lidi, kteří se tam ocitli pravděpodobně omylem a patrně by se uplatnili lépe jinde. A potkal jsem mnoho lidí, kteří po dlouhé kariéře ve školství již nemají chuť profesi měnit. To je současný stav. Demografické trendy jsou jasné a věští velký problém. I když… kvalifikační kritéria mohou být zredukována (nedávný případ u sester ve zdravotnictví je klasikou), není to tak? Je ale otázka, zda to tak veřejnost opravdu chce, mě to spíš mírně děsí.
Několik slov na okraj
Jsou tu dvě oblasti, které jsou pro mě svým způsobem zvláštní a rád bych je okomentoval. Jednou je oblast středního odborného vzdělávání, a to konkrétně vzdělávání technického směru, ve kterém jsem působil a je mi sympatické a blízké; druhá se týká zvláštního přístupu k učitelům jako takovým (se kterým se setkal asi každý, kdo ve školství chvíli působil) a je spíše terminologického charakteru:
- Všimli jste si té fascinující vlny názorů, kde se argumentuje údajně vysokým množstvím studentů na gymnáziích (nebo obecně v režimu všeobecného vzdělávání), přičemž se hledají důvody, proč je přesměrovat typicky na technické obory? Technické vzdělávání mám rád (stejně tak čísla) a obávám se, že tohle je poměrně drsná forma medvědí služby. Jsem pro rozvoj technického vzdělávání, ale pojďme cestou popularizace, ne direktivního omezování, ne nastavováním umělých limitů.
- Druhá myšlenka má svůj původ v mém blízkém okolí. Mnoho učitelů má zvyk referovat o své dovolené jako o prázdninách, což značně zakrývá, o co opravdu jde. Stejně tak je přímá vyučovací povinnost zaměňována za plný pracovní úvazek, přičemž zbytek je často veřejností vnímán jako jakési “volno” (jakkoliv je vyplněné pracovními povinnostmi a např. pojem “home office” by — pro určitou část —, seděl mnohem lépe). Ironické poznámky na dané téma zažil asi každý učitel, tedy: Nebyl by určitý posun v běžně užívané terminologii namístě?
Obojí je umocněno i tím, kdo se na adresu školství a jeho problematiky dlouhodobě vyjadřuje a dané stereotypy přiživuje. Nebo spíš nevyjadřuje. Kdy jste naposledy slyšeli v médiích někoho, kdo ve školství opravdu působil? (Bude to řídké.) A kdy jste tam slyšeli učitele? (Případy by mne napadaly, ale bude to ještě vzácnější.) Těžko se pak divit, že o celé profesi kolují často mýty a dezinformace.
Závěr
Celému školství by prospělo, kdyby stát raději ustoupil o krok zpět a mnoho z jeho problematiky nechal k řešení na některé z nižších úrovní, ať už na krajské nebo ještě níže. (Namátkou: Organizace typu ČŠI jsou neuvěřitelným způsobem přebujelé, konkrétně její agenda se často míjí s primárním smyslem organizace. Zároveň MŠMT se pokouší z jistého úhlu pohledu o mikromanagement, který nemůže zvládnout, zvlášť co se týká platové politiky.) Ale nic takového se neděje.
V současné době nevidím výraznou naději ve školství na pozitivní změnu. Letmý pohled na výraznější jména ze stran zastoupených v poslanecké sněmovně, u kterých by připadalo v úvahu angažmá na MŠMT, příliš nadějí neskýtá. Nemám v úmyslu je zde komentovat, jejich společné zaměření na školské technikálie bez širšího rozhledu mě neuklidňuje. Vesměs mimo sněmovnu jsou sice i strany, jejichž školské programy jsou zajímavé, jaká je šance na jejich realizaci, je ale diskutabilní.
Ministerstvo nenabízí vizi zlepšení pro studenty, pro stávající učitele, ani pro studenty o kariéře učitele uvažující. Je to smutné, ale nevím, jak lépe to uzavřít, než: Takhle, prosím, školství neveďte, takhle ne :-)