Možnost navštívit instituci formátu, jakou je Evropská organizace pro jaderný výzkum (CERN), je už sama o sobě událostí značně unikátní, ale zkušenost, které se dostalo našim studentům ve čtvrtek 25. září, byla zvlášť jedinečná ještě z dalšího důvodu. Ačkoliv se jednalo o v pořadí již pátou návštěvu tohoto centra, poprvé došlo na prohlídku samotných útrob Velkého hadronového urychlovače (LHC), patrně světově nejznámější části této výzkumné instituce. Při pohledu svrchu (zde patrně doslova) je CERN sice místem poněkud nenápadným, ostatně – jak jsme se dozvěděli hned zkraje během ve slovenštině vedené úvodní přednášky – zdaleka největší objem financí směřuje na přímo na vědecký výzkum a na pro něj nezbytnou výbavu (budovy na povrchu jsou leckdy z doby, kdy organizace vznikala, čili z padesátých let), o to zajímavější pohled se ale naskýtá uvnitř a zejména pod povrchem.
Mimo zmíněné úvodní přednášky, která osvětlila historii CERN a poskytla nám úvod do podstaty zde probíhajícího bádání (analýza částic vznikajících střetem proti sobě vysílaných svazků protonů předem urychlených na rychlost blížící se rychlosti světla), měli studenti příležitost se v přilehlých prostorách návštěvnického centra seznámit s popularizační formou znázorněnými experimenty. Jednalo se o jednotlivá stanoviště s experimenty vědců jako např. Joseph J. Thomson (zařízení umožňující vychýlit tok částic působením magnetického pole) či Ernest Rutherford (detektor alfa částic), bez jejichž přínosu světové vědě by realizace zdejšího centra byla jen velmi těžko představitelná. Jednotlivá stanoviště s experimenty byla interaktivní, takže studenti (a nejen oni) mohli nastavovat hodnoty jednotlivých působících veličin a sledovat okamžitou odezvu.
Symbolickým zlatým hřebem však byla návštěva detektoru LHCb (jednoho ze čtyř detektorů umístěných po obvodu 27 km dlouhého LHC). Zde jsme se ještě v povrchové části rozdělili do několika skupin (se slovenským a anglickým výkladem). Na mou skupinu připadl Marc Goulette – částicový fyzik. Tím, že všichni průvodci jsou zároveň v CERN působící vědci, dostala prohlídka zcela jiný rozměr. (Všichni jistě pamatujeme leckdy poněkud mrtvolně působící průvodce na mnoha českých hradech a zámcích odříkávajících zpaměti naučený text.) Marc dovedl naopak vtipně, velmi poutavě a názorně vysvětlit principy detektorů používaných přímo v LHCb (např. Čerenkovův detektor zjišťující záření, které vzniká po průchodu různě rychlých částic látkou). Jak banálně může znít předchozí věta, ale za schopnost v několika větách vysvětlit netriviální fyzikální principy patří Marcovi obrovský dík.
Před ponořením se do 90metrové hloubky, kde se skrýval LHCb, bylo nezbytné se podrobit důkladné kontrole, kde postupně každý návštěvník zvlášť musel projít uzavíratelnou kontrolní komorou. První zastávkou v nitru LHC byl detektor „Delphi“. Jednalo se o již vyřazený starý detektor, který se – se svým válcovitým vodiči protkaným masivem o výšce dosahující zhruba deseti metrů – měl řadit mezi ty menší zde přítomné. Nadchl i proto, že jako už nepoužívaný a odpojený kus techniky byl zcela přístupný (na rozdíl od veškerého dalšího vybavení) našim dotekům a zkoumání vůbec. Otevřenost a otevřený přístup se vůbec řadil mezi zdejší nejsvětlejší stránky. Nejenže bylo možné bezplatně fotografovat, zároveň jsme k tomu byli přímo i vyzýváni, stejně jako k šíření získaných materiálů! (Jaký kontrast vůči mnoha jiným sterilitou a restrikcemi poznamenaným institucím.) Ne nadarmo je popularizační a vzdělávací činnost deklarována jako jeden z hlavních cílů snah, které CERN vyvíjí.
V další (a o poznání větší) hale jsme se pak setkali se samotným LHCb, který více než cokoliv jiného svým tvarem připomíná do složité konstrukce svisle zasazené desky o výšce hrubě odhadnuté na dvě desítky metrů (v závislosti na konkrétním prvku detektoru). Jak jsme byli upozorněni, v našem bezprostředním okolí se zakončovaly přípravy (konfigurace a kalibrace detektorů, montáž dodatečné techniky) na spuštění experimentů, které započnou už v blízkých týdnech a vyústí tak v uzavření prostoru veřejnosti na dobu několika let. i v tom jsme tak měli, co se naplánování termínu návštěvy týká, opravdu neskutečné štěstí! Po obsáhlém Marcově výkladu a následnému zodpovězení dotazů (a vytvoření patřičné fotodokumentace) jsme se odebrali zpět k výtahu, přičemž jsme měli možnost nahlédnout i do nouzové únikové šachty se schodištěm k povrchu. (Myslím, že po tomto zážitku jsme všichni byli rádi za ortodoxní „výtahovou“ variantu přepravy.)
Jak shrnout návštěvu CERN? Pokud bych měl zvolit jedno slovo, bylo by to jistě „fascinující“. Hodí se jak pro přístup, se kterým jsme se setkali, tak pro výzkum, který se zde provádí. Lze říci, že oněch zhruba 0,02 % státního rozpočtu České republiky, kterými jako členská země na provoz CERN přispíváme, je opravdu dobře využitých. Informace o tom, že Albert Einstein získal Nobelovu cenu za výzkum fotoelektrického jevu, je bezrozměrná do té doby, než můžeme vidět jeho využití v zařízeních CERN, a stejně tak zdejší výzkum je značně abstraktní do okamžiku, než zjistíme, že jeho výstupy mohou pomoci třeba i k léčbě rakoviny. Návštěva CERN nám pomohla si tato propojení uvědomit, i proto se domnívám, že maximálně splnila svůj účel a chci poděkovat jak studentům za jejich přístup a slušné a solidní vystupování po dobu prohlídky CERN (i během celého pobytu), tak kolegům Ing. Trepkové a Mgr. Kafkovi za perfektní zorganizování a realizaci celého studijního zájezdu.
Napsáno pro Presík — školní časopis SSPŠ.