Digitální demence od Manfreda Spitzera aneb konečně dočteno :-) Poslední kapitoly mi ubíhaly poměrně pomalu, neboť závěr, ke kterému se chtěl autor dobrat, byl patrný už dříve (šlo by dokonce říci — o hodně dříve). Co na knihu a jejího autora (neb tomu se nelze zvlášť zde vyhnout), psychiatra se zajímavým — a zde velmi podnětným — přesahem zájmu k neurologii, říci?
Podotknu pouze, že tímto příspěvkem nechci suplovat plnohodnou recenzi ani shrnutí obsahu knihy. To můžete například zde (jde-li vám o pouze o stručný obsah), tady (chcete-li spíše pozitivně laděnou recenzi) nebo ještě o kousek vedle (chcete-li naopak zdrcující kritiku).
Jak knihu vůbec pojmout?
Pokud jste člověk, který se zabývá digitálními technologiemi (a ještě lépe digitálními technologiemi ve vzdělávání), můžete celou knihu vnímat jako značné nactiutrhačství. A tak trochu tuším, že mezi návštěvníky tohoto blogu nepředstavujete úplně malou složku 😉 Už ono vše prostupující moto knihy “digitální technologie ve vzdělávání (a obecně v procesu učení) mohou mít nejlépe neutrální vliv, spíše však vliv škodlivý” je něco, co se dá opravdu jen těžce zkousnout. Možná ale právě proto kniha stojí za přečtení, protože vytrhne člověka z určité konformity, ve které je jinak neustále ze všech stran utvrzován.
Pozitiva knihy
Kniha je popularizačně zaměřená (opravdu velmi dobře se čte, nenudil jsem se prakticky nikde) a nesmírně cenná v tom, že autor prakticky každé své tvrzení důsledně zdrojuje. Typicky tak činí vědeckou studií; některé v publikaci i interpretuje a dále rozvádí. Každá kapitola pak obsahuje stručné shrnutí. Nejvíc přinutí k zamyšlení ty kapitoly zabývající se učením samotným (většinou důsledně vztažené k fyziologickému vývoji mozku), zejména u dětí raného věku, a vlivem digitálních technologií na tento proces. Tam se autor pohybuje plně v rámci své odbornosti, je to znát a je radost tyto řádky číst.
Negativa knihy
Ta nastávají v okamžiku, kdy se autor začne věnovat tématům přímo v oblasti výpočetní techniky (a ještě o chlup víc v její historii). Je tam mnoho faktických chyb a nepřesností, které zvlášť člověka z oboru praští do očí. Také je tam nezdravá míra generalizace (digitální média jsou jednou velkou kategorií a basta) a zvlášť v závěru se autor nechává unést svými subjektivními dojmy, často nedoloženými (což vytváří nepříjemný kontrast se zbytkem knihy). Autorovy politické názory, byť vztažené k předmětu zájmu publikace, mi sem také příliš nesedí. Knihu to celkově trochu zbytečně shazuje.
Shrnutí
I přes předchozí odstavec knihu hodnotím pozitivně. Člověk v sobě sice musí něco trochu popřít, aby to mohl říci, ale ano. Je to příjemná změna proti nekritické adoraci, které se dopouštějí mnozí bez relevantních argumentů (zvlášť výživná je současná diskuze na téma průmysl 4.0, ne kvůli tomu, že by byla bezpředmětná, ale primárně kvůli tomu, jak a kým je pojímána). Někdy se člověku chce až křičet něco a la “já jsem také příznivec informačních technologií, ale nemůžete argumentovat alespoň trochu kloudným způsobem?”. Tenhle dojem ve mně Digitální demence ve velké většině kapitol naštěstí nevyvolávala.
Co říci závěrem?
Manfred Spitzer sice stojí na opačné (i když opravdu na opačné, můžeme to takto vůbec pojímat?) straně barikády než většina lidí, co si tento příspěvek přečte (můj nepodložený odhad), ale argumentuje solidním a zajímavým způsobem, přečíst si ho stojí za to. Doporučuji všem, kteří se zajímají o oblast výchovy a vzdělávání — dobře, takto pojato tedy asi úplně všem :-) — a o to, jaký vliv na tento proces mohou mít digitální technologie. Čtěte s hlavou otevřenou, ale stejně tak i zdravě kritickou :-)
Čímžto se jdu vrhnout na Teorii nevzdělanosti od Konráda Liessmanna, jakožto na svůj další velký literární rest v této oblasti :-)