Lukáš Kotek: Občasník

İstanbul / Konstantinopol

(za sedmnácti sty lety nejen byzantské historie)

Lukáš Kotek - St 13 května 2015 - cestovani

Následující příspěvek sepisuji primárně proto, že vzpomínky jsou ještě aktuální, a riziko, že něco podstatného vypadne, je relativně malé. Pokud by Vás někdy popadla myšlenka navštívit Istanbul, mám k městu, památkám, dopravě, Turkům, čemukoliv, několik tipů. Jinak výborným zdrojem dat o Turecku je web turecko.org. Pakliže narazíte na rozpor mezi mým textem a zmíněným webem, věřte jemu, je založen na mnohem dlouhodobějších zkušenostech. Před čtením textu doporučuji základní povědomí o tom, jaká je vzájemná souvislost a vztahy mezi Byzantskou a Římskou říší, Turky, událostmi roku 1453 apod. Nemáte-li rádi dlouhé texty, dost možná tu jste špatně, nicméně přeskočte na kapitolku ‘Shrnutí v pár slovech’ (zcela dole).

I. Letiště aneb kam dorazit

Předně lety z Vídně jsou mnohem levnější než z Prahy, autobusoví dopravci (třeba nejmenovaný žlutý) s tím počítají a nabízejí Vám přímou linku na tamní letiště. Jinak do Turecka potřebujete pas a dost (žádné občanky, žádná víza). Než vyrazíte do Istanbulu, hodí se také vědět, že tu jsou letiště dvě. Atatürkovo (v evropské části Turecka) a Sabiha Gökçen, SAW (již na druhé, asijské, straně Bosporu). Teoreticky by doprava z nich měla trvat zhruba stejně (podle toho, co jsme prve načetli), ale v praxi je dobré vědět, že přímo na Attatürkovo letiště vede metro. Míříte-li do starého města za památkami, je to poměrně logická volba (a proto jsme samozřejmě zvolili tu druhou a trmáceli se tam i zpátky autobusy a loděmi).

Jinak o letišti se nedá říci zhola nic, prostě normální evropské letiště (to jest stejně moderní jako drahé). Dorazíte-li na zmíněné asijské letiště, pak se do centra dostanete jak standardní linkou autobusu (bezpečně E10 do přístavu Kadıköy). Dražší, ale pohodlnější, bude cestování s autobusy Havataş. Je to soukromá firma, ale používají ji všichni (kde všichni znamená turisti).

II. Doprava (z pohledu přepravovaného)

Je na české poměry trochu (preferujete-li eufemismy) anarchistická. Ne, že by neexistovala, naopak! Zahrnuje (z veřejných) minimálně tramvaje, metro, autobusy a železnici (resp. x druhů všeho zmíněného). Je neskutečně komplexní (jak asi vyžaduje město o třinácti milionech obyvatel) a pro našince zvyklého na luxus tuzemské (řekněme pražské, ale vztáhl bych to s klidem i obecně) MHD zcela nepochopitelná. Když budete mít štěstí, narazíte na mapu s trasami (pomůže) a čísly (nepomůže) linek. My do toho zvlášť nepronikli.

Ceny jsou slušné, platí se vždy za jízdu (jakkoliv dlouhou), což při cestě po souši jsou typicky 2 TL (cca 18,- Kč). Praktická věc je tzv. Istanbulkart aneb karta na MHD (potud normální), která je ale mezi lidmi přenositelná a stojí cca 90,- Kč, automat ji vydá za 20 s, a to přes tři stisknutí tlačítka (ten stejný ji taky umí dobít). Platí se jí takřka veškerá (nejen) veřejná doprava. Jo, a když na Vás krátce troubí taxík (to jest skoro pořád, jdete-li po ulici), znamená to, že je volný a může Vás nabrat (ceny opět nejsou zlé).

III. Doprava (z pohledu chodce)

Krátce..? Pro našince peklo. Začnu tím, jak překonat ulici. Jsou místa, kde se zelený panáček dodržuje (tu a tam), a místa, kde spíš ne (velká část). A pak jsou tu místa, kde musíte nějak přeběhnout, vyhnout se, přeskákat, cokoliv, čistě proto, že se chodníky ani přechody nekonají. Možná to bude znít divně, ale všichni zúčastnění s tímto zmatkem počítají a nějakým divným způsobem to funguje. Pozor, možná to zní drasticky, ale stále se to víc blíží standardním evropským poměrům než tomu, co může být obvyklé v některých arabských zemích (z doslechu).

Tomu, co vyvádějí všichni účastníci silničního provozu se proto asi nejlépe nedivte, a soustřeďte se na to přežít. Turkům se to daří (smrtelné nehody jsme žádné neviděli). Jinak chodit pěšky se dá krásně a dojít tak v rámci starého města (sami jsme po oněch pěti dnech poněkud uchození) kamkoliv. Když Vás to přestane bavit, vždycky bude poblíž autobus (tedy když ho najdete) nebo tramvaj. Ale zážitek, kdy si můžete projít Theodosiovy hradby po svých, nebo se promotat zapadlými uličkami kolem sutin (čehokoliv) za to stojí. Den pak uplyne, ani netušíte jak.

IV. Turečtina

Čaj, bagáž a možná několik dalších slov, co Vám bude povědomých, a zároveň slov znamenajících dokonce to, co si myslíte. Jinak je to jazyk dokonale „jiný“. Vyslovuje se podobně jako čeština a dodržuje se pravidlo „co písmeno, to vyslovovaná hláska“ (takže opět jako v češtině). Tím podobnosti končí. Kadence, se kterou na Vás Turci chrlí slova, je neuvěřitelná. Proč mají tři písmena, která se vyslovují zhruba jako „e“, mi uchází (či je pod mou rozlišovací schopnost). Mají „e“ jako e, německé „ö“ a tvrdé ı, které se čte opět jako naše e se zvláštním tvrdým důrazem. Naše písmeno „i“ se píše vždy s tečkou, tvrdé „ı“ vždy bez ní.

Vyplatí se na to před odjezdem povšechně podívat, protože na Vás tu a tam budou mluvit (hlášení v tramvaji) i jinak než anglicky (čím dále od centra, tím více, to asi není překvapení). Jinak číslovky jsou nezapamatovatelné, názvy často nereprodukovatelné, takže jsem se suma sumárum omezil na dobré ráno „Günajdyn“ (což má tu očividnou výhodu, že danou frázi využijete právě jednou za den).

V. Turci a Turkyně

Jsou až na výjimky normální, ve smyslu, že obyvatelé Prahy jsou až na výjimky normální, čímž chci podtrhnout, že jsou normální za cenu té výjimky z pravidla, že tu a tam se nějaký jouda najde. Poznámka: jsem obyvatel Prahy :-) Ale vážněji. Dominantně jsem se setkal s ochotou. (Po)zastavíte se a řešíte problém, třeba jen na několik desítek sekund, a hned je u Vás člověk a snaží se Vás, lámanou jazykovou směsí všeho dostupného, odnavigovat, poradit, vyvést z omylu. Jinak Istanbul je intenzivně multikulturní město. Zahalování žen je tu běžné (tipl bych něco mezi 30 až 60 procenty silně v závislosti na lokaci, typicky ale spíše první údaj), a to v celé plejádě variant.

Asi nejčastější byla nějaká forma našeho „babičkovského“ šátku. Svádělo by to říci hidžáb, který se tu ostatně také hojně vyskytuje, ale přijde mi přesnější oba pojmy vydělit. Babičkovský šátek to připomínalo opravdu nejvíce. Ženy v burce jsem viděl za celou cestu asi tři (z toho jednu ve Vídni, zbylé bych, dle doprovodu, tipoval na osoby arabského původu). Tu a tam byl vidět nikáb a čador (a ostatní formy zahalování). Vše bez zjevné závislosti na věku. Zbytek? Klasický evropský styl po všech stránkách. Těžko říci, co z toho vyvozovat (za mě asi nic), spíše mě zaujalo, že velkou většinu profesí ve službách všeho typu vykonávali muži.

VI. Turecké památky (mešity)

Ne, že bych chtěl dát rovnítko mezi spojení „turecká památka“ a „mešita“, tak jednoduché to není, ale budete-li se vyskytovat v oblasti, jež tvořila historickou evropskou Konstantinopol (já prakticky výhradně), snadno takový pocit můžete získat. Vůbec otázka „Je tady někde mešita?“ je asi nejzbytečnější, kterou můžete položit. Pakliže se tážete, proč se o lokaci – jakékoliv – mešity vůbec zajímat, je pro turistu praktické vědět, že součástí každé je hygienické zařízení (včetně zdroje pitné vody a toalet).

Mešity jsou prostě všude, pro laika (mě) jsou snadno zaměnitelné (v podobném smyslu, jako mohou být zaměnitelné gotické kostely v českých městech). Modrá mešita, Sulejmanova mešita, Tulipánová mešita, mešita Mehmeda dobyvatele, vše stojí za zhlédnutí. Jsou to monumentální budovy se zajímavou vnitřní výzdobou. Za sebe však nebudu předstírat, že jsem do Istanbulu jel právě z tohoto důvodu. Z jiných než sakrálních staveb lze zmínit palác Topkakı. Je rozlehlý, zabírá (velmi orientačně) místo vedle starého byzantského císařského paláce, osobně mě ale příliš neohromil (až na všudypřítomné kachlíky a komnatu zvanou „obřízková“; čtenáři, nechť si domyslí, či dohledají).

VII. Byzantské památky

Těchto je tu rovněž obrovské množství (často ve formě křesťanských bazilik přeměněných na mešity), ale ve velmi (h)různém stavu. Od budov zachovalých či podléhajících aktuálně rekonstrukcím (kostel Chora), chrámů jako Hagia Sofia (nejprve chrám, poté mešita, nyní muzeum), Bazilikové cisterny (podzemní nádrž se sloupořadími s korintskými hlavicemi) vesměs ve výborném stavu, přes povětšinou sutiny (Theodosiovy hradby, Blachernský palácový komplex), až po naprosté sutiny (zbytky starého císařského Velkého paláce, přímořské hradby). Některé stavební úpravy jsou pak až zhůvěřilé (Galatská věž s výtahem a restaurací? Ach…), některé zamrzí (naprostá většina původní mozaikové výzdoby v Hagia Sofia je, po již dávné přestavbě na mešitu, překryta, jsou vidět jen fragmenty).

Zajímají-li Vás byzantské mozaiky (něco naprosto úchvatného), pak je kostel Chora oním správným místem. Trochu na zamyšlení je fakt, že byzantské památky jsou často třeba i o tisíc let starší, než okolo stojící turecké – zde lze takřka říci – novostavby. Neuvěřitelná úroveň stavitelství (zvlášť co se týká odkazu Justiniána I.). Z toho vyplývá i má lítost nad jejich stavem, či neexistencí (viz zmíněný starý císařský palác). Jak by vypadal dnes v celé své kráse? A co Blachernský komplex paláců? Naštěstí obecně lze říci, že je toho přese vše opravdu mnoho, co můžete z byzantské éry navštívit a obdivovat.

VIII. Římské památky

Jestli se ptáte, proč je vyděluji od těch byzantských, a zda to není poněkud umělé, musím Vám dát za pravdu. Je to umělé. Berte tuto sekci proto jako zaměřenou na památky vůbec nejstarší, ze čtvrtého a začátku pátého století. Mohl bych to shrnout do kapitolky „sloupy“, protože to je takřka to jediné, co z oné doby zbylo. Konstantinův sloup, Martianův sloup, Gótský sloup, Theodosiův monument (jeden z mála pozůstatků cirku). Částečně zachovalý Valentův akvadukt.

Bylo možné dohledat i jisté množství sutin, ale těžko přesně definovat jejich původní účel. Římská doba je zajímavá zejména proto, že dala městu jeho tvář a strukturu – zmíněný Konstantinův sloup tvoří stále důležitý orientační bod a nejen hlavní třídy kopírují lokaci původních ulic a cest. Městské brány (v Theodosiových hradbách) často slouží k původnímu účelu. (Což už se nedá říci o hradbách jako takových, kde pásmo mezi malou a velkou hradbou slouží vesměs k pěstování, odhadem asi brambor. Z toho člověk získává divný pocit.)

IX. Vstupné, fronty, peníze

To nejdůležitější? Vstupné je drahé. A to tak, že (obecně i na Turecko) hodně. Pokud jde o frekventované památky, snadno se dostanete na 20 až 30 TL za osobu (vynásobte devíti až deseti a máte částku v korunách). Měla by se vyplatit speciální muzejní karta, která je sice dražší, ale slouží ke vstupu do velké části památek (muzeí). Zároveň musím varovat před extrémními frontami, které se u protěžovaných památek nacházejí. Čekání může trvat minuty, ale pravděpodobněji spíš desítky minut. Fotit se až na naprosté výjimky (omezení blesku) dá cokoliv bez doplatku, což naopak kvituji, využil jsem maximálně :-)

Když už jsem zabrouzdal do problematiky cen, obecně platí, že Čech se bát nemusí. Ceny v centru (řekněme čtvrť Sultanahmet) jsou (opět až na výjimky) pro našince běžné. Zároveň jsou na turecké poměry vysoce nadsazené (často až dvoj- či trojnásobek v závislosti na sortimentu). Půjdete-li se najíst v centru, dostanete se u běžného hlavního chodu na 8 až 14 TL. Jasně, najdete i jídlo za 30 TL, ale to už je jiná pohádka. Sociální funkci piva zde plní čaj, normální cena je 1 až 2 TL za malou čajovou sklenku, pijí ho všichni a všude. Káva je špičková, ale také vesměs výrazně dražší (4 až 10 TL). Pivo (neurazí) a víno (špičkové) je k dohledání vzácně, ale je extrémně drahé (10 TL za půl litru piva, nebo decilitr vína, není výjimkou).

X. Jídlo a pití

Pití jsem mírně shrnul v předešlém odstavci, doplním tuto informaci ještě o fakt, že balená voda je dostupná všude, stojí 0,5 TL za půl litru (mimo centrum), 1 TL (skoro všude) nebo 2 až 3 TL (protěžovaná místa, letiště). Asi stojí za zmínku, že velký pětilitrový barel se dá koupit za 2 až 3 TL (což využijete, neboť voda v hotelech, minimálně v našem případě, nemusí být pitná). Jídlo je kvalitní, pro Čecha bez problémů poživatelné, nicméně v mnoha jídlech je patrná jistá „pachuť“ nedefinovatelné ingredience, která zážitek mírně sráží (dlouhodobě bych to asi nezvládal). Názvy si bohužel nepamatuji (viz oddíl „Turečtina“), tedy až na klasický kebap (ano, s „p“ na konci). Vesměs je to směs masa (doporučuji zvlášť jejich přípravu toho kuřecího) a nejrůznějších druhů zeleniny.

Třeba řecká kuchyně mi, i přes olivy, přišla mnohem lepší (dovedl bych si překvapit, že nejím nic jiného). Popravdě, čekal jsem zde alespoň jistou podobnost, ale spíše platí opak. Placení probíhá skoro všude formou účtu v deskách, stejné jako tu a tam u nás. Spropitné je běžné (řekněme 10 %), ale nebylo nikde jakkoliv aktivně vyžadováno. Na závěr doporučím vodní dýmky, je to příjemné zpestření večera. Ceny jsou podobné jako u nás (zde to bylo zhruba 15 TL). Nevím, jak je to časté v samotném Turecku (čekal bych, že spíš více), nicméně jsme byli terčem mnoha překvapených (?) pohledů.

XI. Shrnutí v pár slovech

Nechcete-li číst celý text, jste v této kapitolce správně. Pojďme na to. Turci nejsou Arabové. Pokud můžete, chcete přistát na Atatürkově letišti, je tam lepší doprava. Doprava v Turecku je levná, ale nepochopitelná, pořiďte si Istanbulkart. Na přechodech dávejte obzvlášť pozor, jsou vražedné. Naučte se výslovnost turečtiny, hodí se to do tramvají. Jinak je nesrozumitelná.

Turci jsou vesměs příjemní, přátelští a vstřícní, jejich přístup je normální evropský. Nenechte se předbíhat, nikdo s tím neváhá. Velký bazar je zajímavý pouze tím, že je velký, spíše se mu vyhněte. Vše seženete i jinde, s menší tlačenicí. Smlouvání je možné, buďte asertivnější než já. Máte-li rádi mešity, Turecko je vaše místo. Máte-li rádi byzantskou kulturu, nebo je pro Vás významná ortodoxní církev, pečlivě hledejte, leccos je zastrčené, nebudete zklamaní. Máte-li rádi ryze antické památky, vyražte asi spíše do Anatolie (tedy asijské části Turecka a historické části Řecka a Byzance).

Ceny jsou normální až výrazně nízké, vyjma alkoholu, ten je drahý. Mešity jsou všude, což je jediný výrazný projev Islámu, který potkáte. Vstupné bývá drahé, pořiďte si „muzejní“ kartu. Fronty u památek jsou dlouhé. Mustafa Kemal Atatürk (zakladatel Turecké republiky) je všudypřítomný (bankovky, sochy, obrazy, hrnky). Naprosto chápu proč. Sledují fotbal, ne hokej. Čím dále od centra, tím větší pravděpodobnost tureckého záchodu. Pořiďte si – hned po příjezdu – mapu Istanbulu. Řídit se mapou aktuální k roku 1453 není úplně moudré, jakkoliv je to sranda :-)

Komentovaná fotogalerie


© Lukáš Kotek 2004–2019. Proudly powered by pelican & python.