Člověk nemusí být nezbytně audiofil, aby si užil hudbu, a zároveň, pokud si ji chce užít, nemusí nezbytně investovat jmění do potřebné výbavy. To je poměrně nijak objevné poznání, ke kterému jsem po letech dospěl. Když začnu od konce, uvědomil jsem si, že svoje aktuální sluchátka pro poslech hudby, tj. Senheiser HD 215 jsem koupil z druhé ruky před 15(!) lety – po paměti za nějakých 1500 Kč - a stále skvěle slouží, což považuji za svou možná nejlepší investici do HW vůbec. [1]
A ani pořízení externí ESI Maya 22 USB, která se dá sehnat za částku kolem 2000 Kč, nezpůsobí existeční problémy. (Což by bylo relevantní, kdybych ji od drahé polovičky nedostal darem, za což jí patří velký dík.) Jestli je náhoda, že obě zmíněné firmy jsou německé, nechám na posouzení čtenáři. Výsledná kombinace každopádně vytváří víc než slušné zvukové podání, se kterým jsem spokojený.
Druhou věcí jsou zdrojová data, s tou to již může být složitější. Ne každý má netopýří uši a jestli jsem si to o sobě někdy myslel, jsem tomu stavu už dnes poměrně vzdálen. Ostatně s rostoucím věkem se spektrum slyšitelného zvuku stále zužuje a ačkoliv s tím můžu nesouhlasit, je to asi tak vše, co s tím udělám. Co však pozná každý, a tím se dostávám k pointě, je rozlišení nahrávky 1) tiché a hlasité; 2) zašumělý a nešumící; 3) čistě a zřetelně vs. zastřeně znějící. Nemusíme hned sklouzávat k pojmům jako je dynamický rozsah (ad první bod), nebo odstup signál šum (bod druhý).
Se zmíněnými parametry si hudební vydavatelství rády hrají a výsledky mohou být - jemně řečeno - (h)různé. Výsledek přitom zásadně ovlivní právě to, jak si hudbu užijeme. I o tom budou následující řádky. Nyní však k tomu, o jaké v titulku vyjádřené kratochvíli, je vlastně řeč :)
Jak člověk ke kratochvíli přišel
Vlastně výraz "kratochvíle" není právě přesný, protože implikuje jisté množství volného času. A s tím to je (i vzhledem k tomu, že tento článek mám v backlogu miniálně rok [2]), řekněme, spornější. Ale k věci. Moje hudební sbírka, zvlášť co se mých oblíbených Pink Floyd a Mike Oldfielda týká, bývala v minulosti značně chaotická. Její podstatnou část mám na LP (což je vzhledem k ne zcela funkčnímu gramofonu - a upřímně, i určité mé zpohodlněnosti - poněkud nepraktické); část na audio CD (což je opět poněkud nepraktické, vzhledem k tomu, že CD-ROM mechaniku nemám trvale zapojenou, přičemž hudbu jsem z CD původně ripoval původně pouze do MP3) a část v MP3 ve velmi velmi různorodě kvalitních MP3. Rozhodl jsem se to změnit a zkompletovat alespoň klíčová alba.
Co s tím?
- Rippovat veškerou hudební sbírku na CD a uložit ji (konečně) do FLACu, čili časově relativně náročný, ale zase primitivní postup;
- Digitalizovat zbytek sbírky z LP a/nebo pořídit chybějící kousky na audio CD (nebo opět ve FLACu).
U ripování audio CD netřeba vymýšlet nic komplikovaného. Na Linuxu existuje např. buď grafický Sound Juicer nebo terminálový nástroj abcde. Instalace a použití na Fedoře je následující (balík flac je nutný právě pro možnost uložení do FLACu):
dnf in abcde flac abcde -o flac
Druhý jmenovaný příkaz spustí jednoduchého průvodce a za pomoci MusicBrainz dokáže nadetekovat metadata pro vložené CD (názvy skladeb, interpreter). Pokud neznáte FLAC, pak jen rád doporučím. Jde o kompresní, ale zároveň bezztrátový hudební formát. Žádné hrátky s psychoakustikou, jako u MP3. Výsledný soubor sice není tak úsporný jako právě MP3, ale oproti nekomprimovanému stavu dokáže ušetřit cca 50-60% původního datového objemu a stále platí: při zachování původní kvality.
Digitalizace hudební sbírky z původních vinylových desek pak je... možná. Za pomoci takového Audacity ani není tak náročná, ale stále se bavíme o netriviální časové investici. Volba tedy padla na druhou možnost: pořídit chybějící kousky na CD nebo ve FLACu.
Kde je sehnat?
Ach ty remastery...
Jsem člověk, co stále cítí potřebu hudbu 'fyzicky' (jak relativní je to dnes pojem) vlastnit. Dlouhodobě a k plné spokojenosti nakupuji hudbu ze Supraphonline, nebylo tedy třeba vymýšlet nic revolučního. Obchod nabízí možnost koupě jak fyzických nosičů, tak stažení hudby ve FLACu. Pro mě ideální. Postupně jsem tedy začal kompletovat hudební sbírku.
Pořídil jsem několik alb v digitální podobě včetně remasterované edice alba Pink Floyd - Division Bell. Původní vydání je z roku 1994, a již tehdy vyšlo na CD, kterému z hudebního nebo kvalitativního hlediska nešlo nic vytknout. Nabízela se tak otázka: co vůbec v takovém případě může přinést remaster z roku 2011 (kdy bylo remasterováno mnoho alb právě z tvorby Pink Floyd)? (Omezuji se pouze na formát CD, ne na nově dostupné edice s vícekanálovým audiem apod.)
Znáte takový "ten" pocit, že je něco jinak? Už při prvním poslechu jsem ho jasně cítil, nicméně bylo těžké to vyjádřit ve slovech. Zvuk byl perfektně čistý, dokonalý, ale přesto bylo něco jinak a ne nezbytně k lepšímu. Zjistil jsem, že si skladby už neužívám tak jako dříve. Necítil jsem z ní takovou radost, nechytala tak za srdce jako dříve. Nechtěl jsem ale zůstat jen u dojmů a (protože jsem tušil viníka) pokračoval jsem ve zkoumání dál. Protože aktuálně vlastním jak edici alba z roku 2011, tak původní edici z roku 1994, bylo snadné je porovnat.
A proč nepoužít zrovna už zmíněné Audacity pro vizualizaci?
Pink Floyd - What Do You Want From Me, 1994 vs. 2011 remaster - neoříznuté
Na co se to díváme? Jde o velikost amplitudy (udávající hlasitost) na ose y a její průběh v čase na ose x. Modře je znázorněn výřez ze skladby What Do You Want From Me ze zmíněného alba na CD z roku 1994 (v popředí), červeně pak remasterované vydání z roku 2011 (v pozadí). Nové vydání je tak jednak 'hlasitější' a zároveň i (mírně) ploštější, tj. má menší dynamický rozsah (menší rozdíl mezi tiššími a hlasitějšími místy).
Nezní a ani nevypadá to tak dramaticky, nicméně platí dvě věci:
- zobrazený graf je v obou osách lineární;
- sluch člověka pracuje logaritmicky.
I relativně malou změnu hlasitosti tak vnímá lidské ucho velmi výrazně.
A to bude i důvod, proč už na první poslech alba bylo patrné, že něco je jinak. Malý dovětek k tomu: nemyslím si, že právě Division Bell je nějakým katastrofálním případem nepodařeného remasteru. Naopak vůči mnoha jiným interpreterům, s jejichž alby se nakládá mnohem méně citlivě, jde ještě o velmi solidní výsledek. (Exitují alba, kdy graf hlasitosti tvoří prakticky přímku - výsledkem je pak prakticky konstantní rachot.)
Pojďme experiment zopakovat a opět použijme Pink Floyd a jejich album Obscured By Clouds, které mám jak v první remasterované verzi CD z roku 1995 (původní LP vyšlo v roce 1972), tak opět jako remaster z roku 2011.
Jak to tedy dopadlo?
Pink Floyd - Obscured By Clouds, 1995 vs. 2011 remaster - neoříznuté
Platí v zásadě úplně totéž, co v předchozím případě. Je pravděpodobné, že i přes relativní mírnost změn zde hraje velkou roli charakter hudby. A hudba Pink Floyd je z velké části postavena na kontrastu velmi tichých a hlasitějších pasáží, používá mnoho souběžně znějících zvuků v pozadí, zvuků postupně se vynořujících a skládajících se v komplexní celek a podobně.
Bohužel tedy lze říci, že i malé změny dovedou napáchat mnoho škod.
Malé intermezzo
Zatím text patrně vyznívá poměrně jednoznačně. Mizerné remastery vs. krásná původní vydání. Ale kéž by to bylo tak jednoduché! I výše zmíněným remasterům se nedá upřít minimálně čistší zvuk a prokreslenější zvuk nástrojů. A napadají mě hned minimálně dva případy alb, jejichž remastery se povedly, nebo byly svým způsobem nutností:
-
Pink Floyd - Animals (Původní vydání 1977.) První CD edice z 80. let byly údajně vysloveně špatné (původní pásky se studiovými nahrávkami shořely a bylo tak nutné CD edici udělat na základě zachovalého LP - a nedopadlo to dobře, místy je zcela zřetelně slyšet praskání desky a obecně zvuk má daleko k dokonalosti). Remaster z roku 1992, který už mohu posoudit, pak přesně odpovídá popisovaným neduhům pro edice z osmdesátých let (těžko říct, v čem má být zlepšení) a až remaster z roku 2011 je naopak slušný. Mimochodem stojí za zmínku, že se pro červen 2022 chystá remaster zbrusu nový [3] :)
-
The Alan Parsons Project - Tales of Mystery and Imagination (Původní vydání je z roku 1976.) První vydaná edice na CD z roku 1987 (pozor, ve stejný rok vyšla i remixovaná edice!) vůbec není špatná. Ale remaster od MSFL aka Mobile Fidelity Sound Lab je něčím vskutku impozantním. (Ostatně letmým pohledem na jejich práci můžeme zjistit, že se vůbec nebojí velkých výzev.) Pokud chcete ochutnávku (velmi doporučuji), je možné dohledat danou oficiální nahrávku i na YouTube. Byť bezztrátová kvalita to v tomto případě není (opus).
Takže si člověk musí položit otázku, kam vlastně míří a o co mu vlastně jde? Pokud o originální look and feel, pak úplně ortodoxní variantou by bylo shánět původní vinylová vydání (upřímně řečeno, tuhle fázi mám za sebou). Druhou možností je shánět původní CD edice, často desítky let staré. Nemusí být zcela dokonalé, ale pokud jde o __look and feel_, ten bude v maximální možné míře zachován. Pokud naopak toužíme po dokonale čistém zvuku (ale vykoupeném jistou sterilitou a potenciální 'uřvaností'), pak naopak můžeme sáhnout po nejnovějších remasterech.
A poté je zde samozřejmě celá plejáda vyjímek potvrzujících pravidlo :)
Mimochodem slušný rozcestník a neocenitelný zdroj informací je server Loudness War. Nejen jako přehled o dynamickém rozsahu vydaných alb, ale i jako perfektní databáze vydaných alb (a jejich jednotlivých verzí) obecně a hlavně - jejich katalogových čísel.
Není vydání jako vydání
A tady začíná ta opravdová legrace! (Pokud máte poněkud jinou definici zábavy, předem se omlouvám, ale asi jste tady špatně.) Cílem tedy je dohledat pokud možno původní CD edice, resp. přesněji, CD edice, které jsou s těmito vydáními binárně identické. A zároveň se finančně nezruinovat a vejít se ideálně do částek v jednotkách dolarů nebo liber.
Asi vás hned napadne první potenciální problém: přežije audio CD několik desítek let? (Bavíme se tady o vydáních často z 80. let, v extrémním případě pak tedy jde o média až 40 let stará!) Odpovím na to rovnou: lisované audio CD má s (řekněme) vypalovaným CD, které může být nečitelné už po pár letech, společný základní princip - a to je asi tak vše. Během minulých let jsem si pořídil mnoho audio CD starých v průměru kolem 25-35 let a nečitelné nebylo žádné. (Cílil jsem na alespoň trochu prověřené prodejce.)
A pak je tu druhý problém: na jak vysokou částku si bude prodejce daná původní vydání cenit? Zde přichází na řadu, co jsem zmínil prve: nemusíte si nezbytně koupit první vydání, abyste si užili původní zvuk. Původní vydání jsou opradu extrémně drahá (řekněme vyší jednotky tisíců korun). Ale po těchto vycházely v průběhu let různé reedice (ale zopakuji: binárně identické s prvním vydáním!), jednoduše řečeno: pokud vám jde o původní zvuk, ale nepotřebujete štempl s původním rokem vydání, najednou jste opravdu u cen jednotkách dolarů :)
Nějaká rizika stále přetrvávají (poškození), ale jak už jsem psal, s tím jsem se nesetkal [4]. Ostatně audio CD je pro daný účel velmi dobře navržené médium, které díky zvolené struktuře ukládání dat dovede zvládnout i poměrně značnou míru poškrábání.
Hledání nahrávek začíná
Kde začít? Vezmu konkrétní příklad, kterým je klasika všech klasik: The Dark Side of The Moon od Pink Floyd. Album, které vyšlo v nepřeberném množství edic, reedic, remasterů, vydání po třiceti a čtyřiceti letech [5], na SACD, v kvadrofoní verzi i na LP a tak dále.
Jak se tedy dostat k původnímu CD vydání? Můžeme použít právě server Loudness War s patřičným vyhledáváním a řazením. Přeskočíme vydání na LP a máme tu následující vydání od Toshiba EMI s katalogovým číslem CP35-3017 z roku 1983. A ujišťuji vás, že ta zachovalá vydání z roku 1983 budou opravdu drahá. Pojďme tedy k druhému dohledanému vydání od Harvest s katalogovým číslem CDP7 46001 2 z roku 1984.
Jde o stejná data? Hodně napovědět mohou už publikované údaje o dynamickém rozsahu: u ubou vydání jsou identická. Pojďme tedy navštívit druhý užitečný server, tentokrát Discogs a záznam o albu. Vyhledejme podle čísla CP35-3017 a bingo, dohledali jsme záznam s klíčovou sekcí Barcode and Other Identifiers. Tam už snadno dohledáme, že CP35-3017 odpovídá našemu CDP 7 46001 2 a máme, co jsme hledali. Mimochodem Discogs poskytuje i další užitečnou informaci a to náhled obalu alba.
Situace, ve které známe katalogové číslo, je ideální. Snadno pak dohledáme prodejce, který dané zboží nabízí. Co když jsme ale v přesně opačné situaci? Co když máme nabídku, u které není uvedeno dost detailů, nebo hůře: není zcela důvěryhodná a musíme se tedy rozhodovat podle dalších údajů? Další klasikou je obal alba a zrovna u The Dark Side of The Moon je to docela legrace :)
Co napoví obal a médium
Kdo by neznal slavný hranol, ve kterém se láme paprsek světla na jednotlivé složky (a kde chybí indigová barva)? Bohužel, je to snad zároveň také jediný jednotící prvek pro velké množství variant alba. Pojďme vypíchnout několik dalších prvků, které se však už mohou velmi lišit:
- Je hranol plný, nebo má zřetelné jen ohraničení?
- Nebo obsahuje pouze černou výplň?
- Je v pravém horním rohu v kruhu název skupiny a alba?
- Vypadá obal jako mozaika?
- Je samotné CD pouze obyčejné kovově lesklé s černým textem?
Obaly The Dark Side of the Moon, 1984 vs. 2003, zavřené - celý snímek
Obaly The Dark Side of the Moon, 1984 vs. 2003, otevřené - celý snímek
Když máme štěstí a prodejce nafotil médium i zadní stranu obalu, lehce zjistíme i katalogové číslo. Ale - jemně řečeno - není to pravidlem.
Závěr
Tohle povídání by mohlo být nekonečné :) Celý proces jsem v průběhu let zopakoval v mnoha iteracích, alespoň u zmiňovaných Pink Floyd se mi podařilo dosáhnout stavu, kdy konečně mám všechna klíčová alba v přijatelném stavu a kvalitě. U jiných interpretů jsem 'vyzobal' stejným způsobem pouze některé výběry nebo zásadní alba (za všechny jmenujme Queen, kde nemusím mít nezbytně celou diskografii) a po malých kouscích několikrát do roka tímto způsobem pokračuji dál.
Pokud jste dočetl až sem (máte můj respekt) a text vám přijde spíš zábavné než bláznivé, pak řeknu jen: zkuste to taky! Pokud ale nejste příznivci častého čekání (někdy i řádu dlouhých týdnů, jde-li o doručení CD z mírně exotické lokace), pak Spotify nebo Supraphonline.cz jsou jasnou volbou.
- Protože tento článek vznikal po malých kouscích přes dva roky, platí samozřejmě zákon schválnosti. Sluchátka HD 215 se odebrala na věčnost (na což, ve výsledku po 16 letech, mají nárok) a byly nahrazeny novými HD 280 Pro, tak další snad zase až po 16 letech :)
- Vlastně mezi touto větou a finálním dokončením článku uplynul, velmi zhruba, ještě jeden další rok.
- Nakonec se nejednalo o remaster, ale o remix. S předchozími vydáními alba ho proto nelze porovnat. Jde o zajímavé, ale výrazně jiné pojetí alba.
- Nakonec setkal, konkrétně u jednoho britského prodejce, ale bez potíží souhlasil s plnou refundací.
- A nepřekvapivě v roce 2023: po padesáti letech :)