Lukáš Kotek: Občasník

Britské listy a „zkažená“ mladá generace

(polemika s texty na téma „mladé“ generace)

Lukáš Kotek - St 10 června 2015 - komentare, media

Na Britských listech se v posledních dnech a týdnech vyrojila specifická série článků kritických vůči současné „mladé“ generaci. Redakce bohužel nekomunikuje (a já se vnucuji nerad), nedá mi to tedy, budu na reagovat zde, na svém soukromém písku. (Následující text je až na úvod a pak vesměs, až na výjimky, gramatické a stylistické jemnosti identický s polemickým textem prve zaslaným redakci Britských listů). V mezidobí (od napsání článku) Britské listy publikovaly řadu reakcí na původní články (či textů, jež je rozvíjejí), o nichž je řeč. Vesměs v duchu: souhlasíme, mladá generace je zlá, zkažená, nesolidární, individualistická (nebo vůbec, doplňte si sami). Ať žije redakční filtr (já rád grep a vy?).

O jaké články tedy jde? O články pojednávající o současné „mladé“ generaci, generaci Z, generaci dvacetiletých či dvacátníků, která se ocitla v zorném poli Bohumila Kartouse. Už na úvod musím zmínit, že jsem vůči tomu, o čem BL píší, v poněkud specifické pozici. Jelikož letos slavím 27 let, jistě se řadím mezi některou ze sledovaných, výše zmíněných, generací. Na druhou stranu na základě své profese učitele (v oblasti informačních a komunikačních technologií) jsem prakticky v neustálém kontaktu se středoškolskými a vysokoškolskými studenty. Moje bezprostřední okolí tak (ať už profesně, či i v osobním životě) tvoří plejáda mladých lidí v opravdu širokém rozpětí. Moje reakce je tak nezbytně na jednu stranu jak jejich obhajobou, tak (do jisté míry) i mou vlastní obranou.

Přiznám se, že ke článkům Bohumila Kartouse na dané téma obecně cítím mírný nesouhlas, co se týká jeho pohledu na současnou „mladou“ generaci. Myslím, že „vzorek“, který mám k dispozici, není právě malý, přitom mezi svými studenty vidím mnoho lidí, kteří rozhodně nespadají do kategorie „normalizovaných, sociálně mrtvých lidí“. Naopak bych uměl uvést značné množství případů lidí, kteří rozhodně nepřijímají věci „tak, jak jsou“, ale snaží se pídit po detailech a jít pod povrch. Rozhodně tím nemyslím pouze věci poplatné čistě mému oboru, informačním technologiím, ale i záležitosti dotýkající se celospolečenských otázek. Tvrdím, že takových je 9 z 10? Jistě ne. Ale položme si řečnickou otázku o významu elit v uzavřených sociálních skupinách.

Články jako by (do jisté míry) předjímaly snad i určitou zvláštní formu generačního střetu(?). Zvlášť zajímavá je např. idea, že „mladých asi nebude třeba“. Proč jen těch mladých? Proč tak radikální zúžení? Prve zmíněný článek krásně popisuje, že se jedná o postupný a již dávno probíhající proces, jehož následkem může být omezení potřeby tzv. „lidských zdrojů“ (omlouvám se za onen termín, sám ho používám s nelibostí). Přitom je to proces týkající se bez výjimky všech. V čem má mladá generace exkluzivitu? Navíc se domnívám, že popisované věci nejsou mezi mladou generací zcela neznámé. Zvláště dnes! A s dnešními možnostmi. Nedávno jsem byl překvapen (ze strany studenta) znalostí jména J. Rifkina a představou o jeho myšlenkách. V kontextu daného tématu myslím zásadní jméno. Překvapující? Možná. Typické? Opět spíše ne. Ale i tak to představu o pasivní konformní generaci silně nahlodává.

Na konci článku „Vážení mladí, nebude vás asi třeba“ Bohumil Kartous vyzývá „Zkus se třeba zamyslet nad tím, jak je distribuováno bohatství mezi lidmi a jestli by nebylo možné to dělat jinak. Zkus si o tom něco přečíst, něco zjistit.“ S obsahem (výzvou) nejen citovaného výroku, ale celého odstavce, lze jistě souhlasit, nicméně kde se bere onen předpoklad, že oslovovaný „mladý“ tímto způsobem již neuvažuje? Kde se bere tak intenzivní despekt a generalizace? A proč je volen v celém textu tak silně blahosklonný tón? (Nedomnívám se, že by zvolené jazykové prostředky mohly nějakým způsobem napomoci šíření – přeci jen dobré myšlenky –, jež je v závěru skryta.)

Série článků v Britských listech mi zároveň přijde v jednom ohledu neuvěřitelně paradoxní. A to už tím, že články dávají prostor mnoha lidem ze zmíněné generace, kteří publikují množství příspěvků tento negativistický pohled vyvracejících. Bohumil Kartous ve článku „Diagnóza dvacetiletých: normalizovaní, sociálně mrtví lidé“ (ze 3. května) píše: „Skutečnost, že v roce 1965 byl králem Majálesu zvolen Allen Ginsberg, už dnešním studentům mimo mezinárodní studia na Fakultě sociálních věd UK příliš neříká.“ (Docela drsný odsudek.) Přitom Britské listy o pár dní dříve (už 1. května) publikovaly tiskovou zprávu „Komerční Majáles pokořen!“, který tvrzení Bohumila Kartouse minimálně značně nahlodává, spíše ale vyvrací. Pravda, odkaz na něj je v daném článku uveden, ale je okamžitě označen za „sympatickou snahu zvrátit tento trend“, která se „prostě v současné atmosféře nemůže zdařit“. Proč se to „prostě“ nemůže povést?

Šlo by citovat další články a lze dohledat mnoho dalších okamžiků (stále na BL), které svědčí o rozhodně jiných než konformních postojích. Co nedávný článek „Největší neštěstí je mít bezduchého učitele“? (Autor opět dvacátník.) Nebo co demonstrace proti vysokoškolskému zákonu v roce 2012? Britské listy o ní opět obsáhle informovaly (např. zde). Nebyla to největší primárně studentská demonstrace za dlouhé roky? Deset tisíc demonstrujících (autobusy napříč republikou nesvážených) studentů opět ukázalo, že pasivní není to pravé slovo, které by současnou (a ano, budeme-li se bavit o dvacátnících, pak i moji) generaci vystihovalo. Nejsem však skeptik ani vůči generaci mírně mladší, jak už jsem to popsal na řádcích o několik odstavců výše.

Chtějí-li Britské listy svými články vyvolat diskuzi nad danou problematikou, asi není možné jinak, než jim fandit a popřát mnoho zdaru. Nicméně hluboký bezvýchodný negativismus (a dle mého názoru i negativismus zbytečný) a despekt, který je v nich obsažen, myslím, tomu zvlášť neprospívá. Nerad bych vytvářel opačný extrém, ani se uchýlil k použití (h)různých klišé, ale tak zlé to jednoduše není… Dobře, tedy alespoň jedno malé (a snad i neškodné) :-)


© Lukáš Kotek 2004–2019. Proudly powered by pelican & python.