Respekt / Despekt
(aneb o Respektu a jemně i o médiích obecně)

Deset let trvala doba, během které jsem odebíral časopis Respekt. Časopis se postupem času měnil, v něčem vyvíjel, v něčem lehce degradoval. V posledním roce však vrchu nabyly spíše jeho iritující rysy, některé v obsahu, jiné se týkaly technikálií okolo. Suma sumárum jsem kapitolu zvanou Respekt nedávno uzavřel. Stále si myslím, že Respekt není vysloveně špatné médium, zdaleka ne. V českém prostředí je stále jednoznačným nadprůměrem (což lze chápat různě), ale už ne něčím, za co jsem dále ochoten platit.

Jak k Respektu člověk přišel

Ve stučnosti? Formou předplatného na základě účasti v literární soutěži pro středoškolské studenty. Psal se rok 2005 (to byl ten rok před Topolánkem a zároveň po Špidlovi aneb za Paroubka). Už přesně netuším, čeho se daná soutěž týkala, byť se nedá vyloučit, že doby normalizace. Čert to vem. Respekt mě zaujal. Týdeník v novinovém formátu, špičková typografie, skvělí autoři jako Šídlo, Kundra, Švehla, Šimečka, Macháček, Lamper, Niedermayer.* Inteligentní články, stručnost, žádné zbytečnosti. Navíc přebírané články z The Economist, The Washington Post a Guardianu, prostě neocenitelný pohled odjinud. Rád jsem předplatné prodloužil.

Časopisový formát přichází

Po pár letech se zásadně změnil formát Respektu. Na klasický časopisový. Kvalitnější papír, výrazně vyšší cena (pamatuji-li se správně, skok byl z 25,- na 40,- Kč), výrazně větší rozsah. No, budiž. Ztráta romantiky novinového formátu mě až zas tak nemrzela, navýšení rozsahu ale už více. Proč? Klasický novinový Respekt jsem vždy zhltl doslova od A po Z. Nevynechal jsem článek, včetně těch, co mne nezbytně přímo nezajímaly (aneb jak využít až dvě hodiny při čekání na autobus), bylo v tom nesmírné obohacení, úžasný rozhled. Udělejte však totéž s časopisem takřka o rozsahu novely… Výsledek? Začal jsem si vybírat.

Přečíst celý článek

Respekt / Despekt
(aneb o Respektu a jemně i o médiích obecně)

Potkali se u Kavčích hor
(a šli si hrát s koncesionářskými poplatky)

Ten nápad se objevuje jako džin. Chvíli tu je (horká hlava ho nerozvážně vypustí do médií), za chvíli se rozplyne (horká hlava je schlazena dávkou veřejné pozornosti). Koncesionářský poplatek za domácnost. Tentokrát (pro změnu) ze strany ředitele České televize. Ve dnešním vydání Hospodářských novin je s ředitelem Petrem Dvořákem veden (vlastně nijak zvlášť rozsáhlý) rozhovor. Objevuje se v něm několik více či méně neuvěřitelných tvrzení, na která mi nedá nereagovat (a člověku je přitom trochu líto, že je čte v 21. století). Protože jsem televizní přijímač nevlastnil, nevlastním a ani se už roky nevyskytuji v jeho blízkosti (a protože nad novým poplatkem vždy srdce zaplesá), vyvolala celá problematika pochopitelně můj zájem.

Kdo na koho přispívá?

„Způsob, který dnes máme, opomíjí, že existuje čím dál větší skupina diváků, která sice konzumuje televizní produkt, ale ne prostřednictvím televizní obrazovky, jak říká zákon, ale prostřednictvím tabletů či chytrých telefonů. A to není spravedlivé, ti, co mají doma přijímač a řádně platí, na ně přispívají.“ (1)

Což je geniální konstrukt. Skoro to vypadá, že Česká televize je nějakým způsobem nucena investovat prostředky do věcí, jako jsou mobilní aplikace nebo internetový archiv. Vlastně už podle dalších vyjádření ředitele — „(…) zákon neumožňuje investovat peníze do specifických produktů, které by se vytvářely prioritně pro internet“ (1) — by mne zajímalo, zda (a jakou) má vůbec zákonnou oporu pro investici prostředků tímto směrem. Nechápejte mě špatně, jsem velmi rád, že tu takové možnosti (zvlášť online archiv) jsou, ale skoro to vypadá, jako by pro ČT tato situace byla nová. Jako by i zákon o ČT byl zbrusu nový a zčistajasna se zjistilo, že lidé, kteří mají doma počítač nebo chytré telefony, nepotřebují televizi a my, ČT, jim dokonce tento „odchod“ od obrazovek usnadňujeme (!) a to cílenou a zcela dobrovolnou aktivitou. Hmm.

Přečíst celý článek

Potkali se u Kavčích hor
(a šli si hrát s koncesionářskými poplatky)

Britské listy a „zkažená“ mladá generace
(polemika s texty na téma „mladé“ generace)

Na Britských listech se v posledních dnech a týdnech vyrojila specifická série článků kritických vůči současné „mladé“ generaci. Redakce bohužel nekomunikuje (a já se vnucuji nerad), nedá mi to tedy, budu na reagovat zde, na svém soukromém písku. (Následující text je až na úvod a pak vesměs, až na výjimky, gramatické a stylistické jemnosti identický s polemickým textem prve zaslaným redakci Britských listů). V mezidobí (od napsání článku) Britské listy publikovaly řadu reakcí na původní články (či textů, jež je rozvíjejí), o nichž je řeč. Vesměs v duchu: souhlasíme, mladá generace je zlá, zkažená, nesolidární, individualistická (nebo vůbec, doplňte si sami). Ať žije redakční filtr (já rád grep a vy?).

O jaké články tedy jde? O články pojednávající o současné „mladé“ generaci, generaci Z, generaci dvacetiletých či dvacátníků, která se ocitla v zorném poli Bohumila Kartouse. Už na úvod musím zmínit, že jsem vůči tomu, o čem BL píší, v poněkud specifické pozici. Jelikož letos slavím 27 let, jistě se řadím mezi některou ze sledovaných, výše zmíněných, generací. Na druhou stranu na základě své profese učitele (v oblasti informačních a komunikačních technologií) jsem prakticky v neustálém kontaktu se středoškolskými a vysokoškolskými studenty. Moje bezprostřední okolí tak (ať už profesně, či i v osobním životě) tvoří plejáda mladých lidí v opravdu širokém rozpětí. Moje reakce je tak nezbytně na jednu stranu jak jejich obhajobou, tak (do jisté míry) i mou vlastní obranou.

Přiznám se, že ke článkům Bohumila Kartouse na dané téma obecně cítím mírný nesouhlas, co se týká jeho pohledu na současnou „mladou“ generaci. Myslím, že „vzorek“, který mám k dispozici, není právě malý, přitom mezi svými studenty vidím mnoho lidí, kteří rozhodně nespadají do kategorie „normalizovaných, sociálně mrtvých lidí“. Naopak bych uměl uvést značné množství případů lidí, kteří rozhodně nepřijímají věci „tak, jak jsou“, ale snaží se pídit po detailech a jít pod povrch. Rozhodně tím nemyslím pouze věci poplatné čistě mému oboru, informačním technologiím, ale i záležitosti dotýkající se celospolečenských otázek. Tvrdím, že takových je 9 z 10? Jistě ne. Ale položme si řečnickou otázku o významu elit v uzavřených sociálních skupinách.

Přečíst celý článek

Britské listy a „zkažená“ mladá generace
(polemika s texty na téma „mladé“ generace)

Trocha neškodného úžasu
(aneb jak smíchat vše se vším a tvářit se vážně)

Už se k tomu patrně vyjádřili všichni, nebo alespoň začínám mít ten pocit, že ano. Obrovské zdvižené emoce, demonstrace, média na hraně monotematičnosti. Nezdá se, že by se to v dohledné změně mělo změnit, asi se proto vyjádřím i já. Islám, svoboda projevu, Evropa a její identita a kultura. (Kdo nechce číst dál, nechť je tímto varován.) Mnoho z toho, co chci psát, už existuje v citelně zdařilejší formě, omezím se proto na to, co považuji za podstatné.

Evropská kultura je křesťansko-židovská

Nebo žido-křesťanská, jak je ctěná libost, či preference. Braňme ji! Je? Hmm, braňme..? Netušil jsem, že žiji v tak silně věřící zemi (už přesáhlo procento věřících třicítku?), minimálně to tak vypadá na základě toho, kolik lidí je schopno argumentovat právě v nadpisu zmíněným spojením. Ale k odpovědím: ano a ano. Jsem bytostně přesvědčen, že evropská kultura je křesťansko-židovská, stejně tak jako polytheistická… (Teď to vyznívá hloupě, že? Ale samozřejmě! Tohle vždycky musí vyznít hloupě, když prvoplánově spojíme pojem kultura a náboženství.) Evropa je asi stejně tak polytheistická, jakože navazujeme na římské právo a antickou filosofii, jakožto křesťansko-židovská, jelikož jsme přejali mnoho z hodnotového systému typického pro tato náboženství. Taky by mohla být islámská, bez „islámského“ pojetí matematiky a medicíny, by to asi úplně nešlo. (Jak říkám, když slučovat pojmy náboženství a kultura, tak pořádně!) Sice bychom se mohli pokusit to precizovat, ale proč, nikdo to nedělá, zobecňování je heslo dne, není-liž pravda?

Ať se omluví, protože…

Také populární konstrukt. Ať ti umírnění muslimové ukážou, že se distancují od (teroristických útoků, práva šaría, čehokoliv). Jak časté. Tak dobře, pojďme si najít nějakou tu krásnou (a vždycky nepřesnou analogii, protože od toho analogie jsou, že). Ať umírnění křesťané ukážou, že se distancují od Anderse Breivika. Cože, údiv? Ten pán se ale opravdu zašťiťoval obranou současné Evropy a její křesťanské kultury. A na svědomí má pár desítek mrtvých, nemýlím-li se? Počkejte, žádné milionové demonstrace, papež se neomlouvá… Hrůza. (Zase to vyznívá divně, že? Asi jako tehdy, když člověk uplatní radikální zobecnění a starý dobrý princip kolektivní viny – mimochodem, Němci, pojďte se omluvit za rok 1938… Ne, aha Vám je třicet, to dědeček, nechápete, že? Já vlastně taky ne.) Mimochodem, takový ten drobný detail, největší muslimský stát je… Bingo, Indonésie. Přece všichni se hrozíme indonéských teroristů! Ne? Ale vždyť je jich nejvíc! Ale přece muslimové == teroristé! (Znak „rovná se“ v tomto příkladu odpovídá normě K&C z roku 1978.)

Přečíst celý článek

Trocha neškodného úžasu
(aneb jak smíchat vše se vším a tvářit se vážně)

Něco málo mírného despektu k Respektu
(aneb předplatné a trable s ním)

Když Respekt uvedl svou aplikaci pro Android, byl jsem nadšený. Byla to jedna z věcí, s výhledem ke které jsem si už před delší dobou pořizoval tablet. Aplikace je příjemně použitelná, přitom jednoduchá a elegantní, i co do grafického návrhu. UI se autoři zjevně zabývali důkladně. Potud dobré. Horší situace nastala, když jsem si po čase pořídil tablet nový.

Kapitola I. Aneb jak se dostat k předplatnému?

Aplikace s možností změny používaného zařízení počítá. Dokonce tento postup činí (teoreticky) velice přímočarým. Je deklarováno, že v okamžiku nainstalování aplikace na jiné zařízení bude obsah nově dostupný právě jen na tomto zařízení. Šel jsem o krok dále a aplikaci z předchozího tabletu nejen odinstaloval, ale i uvedl tablet do továrního nastavení (byl dále postoupen jinému uživateli). Aplikace obsahuje velice výmluvné tlačítko s názvem „Obnovit nákupy z jiných zařízení“, které (chvilka napětí) nákupy z jiných zařízení neobnoví.

Kapitola II. Rozrůzněné předplatné

Tady je na místě dodat, že Respekt umožňuje získat předplatné dvěma způsoby: 1) klasicky zakoupením přes Google Play (můj případ, mám, tedy měl jsem, obnovované měsíční předplatné za 150,- Kč); 2) zakoupení přímo přes Respekt a jeho eshop samotný (do aplikace je nutné zadat své, pro web Respektu platné, přihlašovací údaje). Hloupé bylo, že aplikace detekovala pouze předplatné do jakéhosi červencového termínu (což je poněkud nemilé, když ho máte zakoupené až do 13. prosince). Žertovný byl rovněž (mírně zoufalý) pokus o opětovné zakoupení „nového“ předplatného skrze aplikaci (a tedy přes Google Play). Následné hlášení „Tuto položku už vlastníte“ vskutku nemá chybu.

Přečíst celý článek

Něco málo mírného despektu k Respektu
(aneb předplatné a trable s ním)