Upgrady a “konzervy”
Aneb stal se ze mě hardwarový konzervativec?

Jsem konzervativní, když pro mě dlouhodobě jsou jedněmi z klíčových kritérií při nákupu notebooku věci jako rozšiřitelnost, rozumné rozložení klávesnice, bohatá konektorová výbava nebo pevnost konstrukce? A naopak, když jsem nikdy moc nehleděl na tloušťku daného stroje nebo na přítomnost designových výstřelků? Jsem opravdu taková “konzerva”?

Už z předchozího asi bude jasné, jak se dívám na současné trendy typu: paměťové čipy napájené přímo na základní desce; nevyměnitelná baterie; když už USB, tak typu C a čím méně jich bude, tím lépe… Něco z toho (byť málo) pro mě pochopitelné je, dovedu si představit důvody, které za tím stojí, jindy spíše ne. A ano, v některých případech vysloveně žasnu 😀

Bez okénka do historie to nejde

Vrátím se několik let zpět, pamatujete dobu velmi nahrubo mezi léty 2000 a 2006? Z hlediska vývoje a dostupnosti komponent (vezměme za vše procesory) proběhl skok vpřed na úrovni několika světelných let. Porovnejme např. Pentia 3 a 4 od Intelu (nebo první kousky architektury K8 od AMD) z přelomu století s modely z let  cca 2005 až 2006 aneb s Athlony X2 (AMD) a prvními procesory Intel Core 2 Duo. Druhé jmenované by šlo dnes ještě v mnoha případech použít pro běžnou práci a se soudobými operačními systémy!

Pravda použil jsem jako příklad primárně desktopové procesory (ne, že by všechny neměly své mobilní bratry a sestry) a vynechal trochu nespravedlivě procesorové pojmy jako Pentium M a Turion X2, ale šlo mi pouze o ilustraci trendu. Když zůstanu u AMD a své osobní desktopové procesorové historie (takhle napsáno to zní trochu divně), tak výkon takového Duronu 1300 (rok 2002) a Athlonu X2 4000+ (2006, obojí AMD) je zcela někde jinde, přitom je ale dělí doslova jen několik málo let vývoje.

Pozn.: Otazka pro zasvěcené, jestlipak víte, co to byl tzv. “performance racing”? :-)

A ještě trochu historie

Na počátku zmíněného období (tj. mezi lety 2000 až 2006) měl notebook patrně málokdo, na jeho konci sice výrazně více lidí, ale stále nepoměřitelně méně než dnes (můj hrubý odhad). Když vezmu zástupce notebooku z počátku daného období, pak takový IBM ThinkPad T23 (2001) je po všech stránkách synonymem rozšiřitelnosti. Ale co je hlavní: nebyl v tom zvlášť výjimečný (pravda, to bude velmi výrazně ovlivněno cílovou skupinou, pro kterou se v daných letech notebooky primárně prodávaly).

V roce 2007, kdy jsem se k němu, jako k repasovanému stroji, dostal, už byl na hraně s dechem, nikoliv ale za ní. Nezapomínejme, že v roce 2007 sice už existovaly dvojádrové procesory a paměť v řádu jednotek GB (obojí vztažené samozřejmě k notebookům a desktopům), ale použiji-li parafrázi jednoho českého klasika téže doby: kdo z Vás to tehdy měl, přátelé :-) — nemluvě o firmě, která pro svůj tehdy zbrusu nový operační systém deklarovala (byť asi v žertu) 512 MB operační paměti jako minimální požadavek…

Pointa je v tom, že díky rozšiřitelnosti, šla navýšit operační paměť a doplnit USB 2.0 pomocí PCMCIA karty (notebook měl pouze USB 1.1.), což ho ještě na čas učinilo slušně použitelným.

Pozn.: A poměrně slušně použitelným (ne, opravdu nemyslím na hry či střih videa — k tomu ostatně nikdy nebyl určen). Web tehdy nicméně ještě nebyl tak prolezlý Javascriptem jako dnes a třeba takovému Netbeans IDE tehdy 512 MB (jakž takž) stačilo. Navíc Fedora 8 s Gnome 2 tomu všemu dávala solidní podhoubí a sama o sobě si neukousla mnoho.

Jak je to dnes?

Používat v roce 2007 notebook starý 6 let byl, tipl bych si, poměrně extrém (jakkoliv znám několik spokojených uživatelů T40 právě z té doby). Dnes? Můj hlavní notebook (Lenovo ThinkPad T410) se začal vyrábět roku 2010. Procesor Intel Core i5 520M není synonymem pro úsporný procesor, ale výkonem předčí podstatnou část modelů aktuálně prodávaných. (To při různých Pentiích a Celeronech N-kové řady sice zase není takový problém, mnohem zajímavější srovnání by bylo s některými nízkonapěťovými procesory současné řady Core.)

Klíčové je ale něco jiného (a popravdě, výše zmíněná srovnání nejsou zcela fair): Dnes již letitý procesor mě nijak neomezuje v tom, co potřebuji dělat (z náročnějších věcí např. používání IDE a provoz dalších OS ve virtuálních strojích). Nebrzdí mě a to je to hlavní.

I tady nicméně proběhlo více upgradů (nejprve přišel HDD s vyšší kapacitou a o 7200 RPM, pak náhrada DVD mechaniky v Ultrabay slotu za SSD, nyní naposledy upgrade operační paměti). Podstatné je, že investice to nebyly nijak strašné, naopak byly výrazně menší než částka, kterou by bylo nutné vynaložit na nový stroj odpovídajících kvalit (nebo dokonce jakýchkoliv kvalit, ale alespoň čistě parametricky vyhovující). A k dalšímu upgrade se zvolna nachyluji, to až mě přestane bavit limitace USB 2.0 (mám externí USB 3.0 disky), zjevně nastane čas pro ExpressCard řešení…

Pozn.: Na můj předchozí notebook (Lenovo ThinkPad R61i) vyráběný od roku 2007 by šla uplatnit podobná charakteristika. I ten podstoupil upgrady HDD a RAM, tak, aby v roce 2013 byl stále bez problémů použitelný (s výraznou výjimkou nepodpory akcelerace HD videa ze strany grafického čipu GMA X3100 to už pro procesor Pentium Dual-Core T2390 vydýchával poměrně nelibě). Tedy ne, že by to nakonec nebylo všechno jedno, když se vám při tisícím přimojení externího monitoru podaří odpálit VGA výstup… :-(

Časté obměny

… nebo pozvolný upgrade? To je oč tu běží :-) Můj pohled na věc je na základě toho, co píšu výše, asi dost zřejmý. Mým mottem bude dlouhá životnost a průběžné upgrady komponent. Tím je zároveň zodpovězena i otázka obsažená v titulku. Hardwarový konzervativec se ze mě nestal, patrně jím jsem, co pamatuji. Ani omylem tím ale nechci říci, že je to postoj vhodný pro každého. Relevantní argumenty, proč volit častou změnu stroje (a proč neklást důraz na rozšiřitelnost) existují, ať již je to nízká spotřeba nových procesorů, nebo podpora některých nových technologií (prve zmíněná HW akcelerace videa je asi klasikou).

Možná zajímavější otázka by byla, proč si s takovým postojem připadám relativně osamocen? (Nebo mnohem lépe: výrobci opomenut.) Ano, trh se změnil, z notebooků je naprosté spotřební zboží, ale opravdu je takováto “naše” skupina lidí tak malá? Přemýšlím nad tím, kolikrát jsem slyšel větu “dnes už nevím z čeho budu vybírat”, “až mi tenhle doslouží, tak to bude zlé” a podobně… Nepřijde mi tak. Nedávno jsem seděl v hloučku lidí (shodou náhod vesměs s ThinkPady), odhaduji, že jsme se na to dívali velmi podobnou optikou.

Nebo bych měl uplatnit ten úplně nejjednodušší možný pohled na věc a konstatovat, že i když nás “konzerv” úplně málo není, tak se výrobcům prostě vyplatí uživatele tlačit omezením rozšiřitelnosti notebooků k nuceným (a z logiky věci dražším) upgradům? Nerad bych :-(

Dovětek

Pakliže jste z výše zmíněného získali dojem, že jsem fanoušek modelové řady ThinkPad (zvlášť v jejích klasických podobách), získali jste ho zcela správně :-) Dlouhodobě. Pokud jste v tomto zápisku viděli hlubší ambici, pak to naopak není úplně přesné, použil jsem blog pouze jako odkladač myšlenek, které mi tu už nějakou dobu pluly okolo :-)

Pokud si chcete přečíst něco zajímavého (a mnohem zasvěcenějšího) z oblasti notebooků a mobilní techniky, historie IT a podobně, přečtěte si:

Celé mi to připomíná, že už delší dobu plánuji sepsat takový metapříspěvek aneb blog o blozích, které sleduji a které mi přijdou zajímavé. Myslím, že tam toho z širšího světa (nejen) informačních technologií bude opravdu mnoho :-)

Upgrady a “konzervy”
Aneb stal se ze mě hardwarový konzervativec?

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *