První rok za mnou
(aneb moje první dojmy z působení v roli učitele)

Takže první rok je za mnou. Myslím tím první rok v reálné praxi učitele, v mém případě na střední průmyslové škole. Asi by to mohl být zajímavý okamžik ke zhodnocení toho, jaká je příprava učitelů v prostředí pedagogické fakulty, jaké je reálné školské prostředí a jaké jsou mýty, které se (ať již z jakýchkoliv důvodů) ke školství váží. V tomto duchu je příspěvěk primárně cílen na ty z Vás, kteří se na profesi učitele teprve připravují.

Studenti jsou zběř

Na tohle téma jsem četl, slyšel a vyrozuměl značné množství děsivých zkazek, vlastně to byl jeden z těch faktorů, u nichž jsem si říkal, jestli mi budoucí dráha učitele vůbec bude stát za to. Můj závěr je poměrně stručný, to jest: ne, nejsou. V naprosté většině jsem se setkal s lidmi, se kterými bylo radost pracovat (samozřejmě tu a tam člověk narazí na studenta, který je, řekněme, rezistivnějšího charakteru, ale to byly naprosté výjimky). Nechci generalizovat, jedná se o můj maximálně subjektivní názor, pouze reflektuji svou zkušenost.

Rodiče Vás zašlapou a potopí

Třeba někde ano, moje zkušenost s rodiči studentů je však poněkud jiná. Do kontaktu s rodiči (nejsem třídní učitel) jsem přišel: a) víceméně omylem (při návštěvě rodiče mého, dost možná nejlepšího, studenta); b) v okamžiku, kdy bylo třeba dodat materiály pro samostudium při dlouhodobější absenci. Nesetkal jsem se se situací, kdy by učitel byl haněn rodičem za špatný výkon svého potomka, naopak přístup byl vždy korektní. Těžko říci, jestli se tento jev váže ke konkrétnímu stupni vzdělávání, ale čistě na základě mnoha mediálních vyjádření by člověk skoro pojal podezření, že typický učitel je divnou uťápnutou rodiči šikanovanou postavou. Není.

Přečíst celý článek

První rok za mnou
(aneb moje první dojmy z působení v roli učitele)